Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn - Korn III: Remember Who You Are

KornKorn III: Remember Who You Are

Jirka D.10.9.2010
Zdroj: CD (# RR 7757-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jasná a přímočará deska, která rozsvěcuje malý plamínek po předchozí tmě. Jestli někdo v nastalém pološeru uvidí obrysy starých KoRn, nebude se mýlit. Uvidíme, jak dlouho vydrží hořet...

Začínám-li teď psát o nu-metalu, je mi naprosto jasné, že některé zaryté metalisty nadzvednu ze židle a najdou se určitě i tací, kteří prostě číst přestanou. Je to každého volba; pro ty, co se zpátky pohodlně posadili, a nebo vůbec nevstali, jedeme dál. Nu-metal tady prostě je a je potřeba ho brát tak, jak si zasluhuje. Z ohromné hromady kapel, které se dají strčit do téhle krabice, je asi KoRn jméno z nejzvučnějších. Tahle parta z Bakersfieldu to vlastně celé začala a zvedla vlnu, která se valí hudebním světem už pěkně dlouho a je vidět všude kolem. Není divu, že každá jejich nová deska je očekávána ohromným množstvím fanoušků, kritiků a v podstatě celým metalovým světem. Každého alba se jen v USA prodali statisíce až milióny, takže továrna zvaná KoRn je dost velký byznys pro spoustu lidí.


Zatím poslední studiový počin je v pořadí devátý a vyšel teprve před několika málo dny. Za bicími se usadil Ray Luzier, který tak coby plnohodnotný člen kapely definitivně nahradil Davida Silveriu - ten odešel v prosinci roku 2006. Ostatní členové jsou staří dobří známí, místo po druhém kytaristovi Brianu "Head" Welchovi zůstává nadále neobsazené. Další změnou je přechod k Roadrunner Records a staro-nový producent, který s KoRn byl u prvních dvou, velmi úspěšných počinů. Ano, Ross Robinson se vrací a jeho jméno je na zadní obálce zdůrazněno písmem dvakrát větším než všechen ostatní text. Důvod si může každý domyslet sám.


Aby té nostalgie a vzpomínání na staré dobré časy s Robinsonem nebylo málo, přidává se k tomu ještě název alba: Remember Who You Are - Pamatuj (vzpomeň), kdo jsi (nebo tak nějak). Název jakoby předznamenával obsah, který se hudebně opravdu vrací k počátkům - a slyšet to je všude. Oproti předchozím deskám se celý projev dost zásadně zjednodušil a oprostil od všech možných technických parádiček. Hned po úvodním intru se rozjede celá čtyřčlenná mašinérie a ve stejném duchu jako v úvodní „Oildale (Leave Me Alone)“ pokračuje až do konce. Skoro se mi chce napsat, že to je vše, konec, jde se domů. Svádí to, protože první dojem je prostě takový. Pouze poslední „Holding All These Lies“ celý projev mírně ozvláštňuje. KoRn nic převratného nevymýšleli, nečekejte žádné technicky složité party, velké nápady nebo nový přístup. Všechno je jednoduché a až neuvěřitelně přímočaré. Tepot Fieldyho basy téměř zastiňuje bicí, přesně jak jste zvyklí, Davisův pronikavý zpěv vám bude běhat mnohdy dost mrazivě po zádech - prostě skoro vše je tak, jak bylo v polovině 90. let. Přesto ale něco není v pořádku, něco mi tu chybí, na něco čekám a nenacházím to. Když si pouštím KoRn nebo Follow The Leader, je to pro velkého ducha, který z těchto alb vyzařuje, je to pro vzpomínky, které mám neodmyslitelně spojené s poslechem těchto desek. Z Remember Who You Are mám pocit, že po dvou pro mě dost nevyvedených počinech předchozích sází kapela na osvědčenou jistotu a vrací se k tomu, čím se proslavila nejvíc. Musím ale přiznat, že se jim to částečně podařilo, a moje hodnocení bude určitě příznivější než v případě See You On The Other Side nebo KoRn II. Přesto nejsem zcela spokojen, nemůžu. Kapela dál pokračuje ve vydávání desek, které chvíli poslouchám a pak začnou zapadávat prachem. Je to sice hodně čerstvý pocit, ale nevím... Nepíše se mi to lehko, protože na KoRn jsem vyrůstal a vliv jejich muziky na můj pohled na svět byl dost zásadní. Jejich Woodstock '99, který jsem kdysi viděl v TV, byl prostě něco, na co se zapomenout nedá...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky