Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Korn / Slipknot - The Nothing / We Are Not Your Kind

Korn / SlipknotThe Nothing / We Are Not Your Kind

Jirka D.15.10.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Společný verdikt pro obě kapely by mohl být ten, že ani jedna nepřekročila svůj stín. Ovšem zatímco KoRn alespoň řemeslně pokračují v tom, co umí, Slipknot se stali ještě teatrálnějším spolkem, než jakým bývali dříve.

Sepsat společnou recenzi obou nových desek kapel KoRn a Slipknot mi přišlo logické v momentě, kdy jsem si uvědomil, že na samostatný text ke každé z nich nemám sílu. Obě navíc vyšly v rozmezí přibližně měsíce, obě představují pokračování kariéry kapel, které pro mě v jisté životní etapě představovaly víc než jen hudbu. A obě jsou do takové míry buďto nezajímavé nebo otravné, že mi přišlo jako mnohem podnětnější postavit je proti sobě a zkusit je v některých momentech konfrontovat.

 

KoRn band

 

Nebudu se zde rozepisovat o historii obou formací, protože by to bylo na hodně dlouho - KoRn hrají od roku 1993, mají na kontě třináct desek, Slipknot od roku 1995 a desek mají jen šest. Navíc jsem přesvědčen, že alespoň v základních rysech ji zná každý, respektive v nějaké podobě tyto kapely upravovaly krevní tlak asi každého fanouška metalové muziky. Z mého pohledu ale pokládám za důležité zmínit jednu věc, a to že KoRn pro mě vždy platili za mnohem větší průkopníky a vizionáře, což se jim ne vždy vyplatilo, ale rozhodně jim to v mých očích dodalo na vážnosti a uznání. Přístup Slipknot byl jiný, ale minimálně v začátcích bych jej nijak nezlehčoval, protože těžko budete hledat někoho druhého, komu by se podařilo zaujmout v takové míře jako jim. Zmiňuju to nicméně hlavně proto, že z těchto předpokladů vychází moje očekávání k té které kapele a moje osobní měřítka jsou tím pádem u obou trochu jiná.

 

Snad proto nebude příliš překvapující konstatování, že ani jedna kapela očekávání nenaplnila, a pokud aspoň přibližně ano, tak s odřenými ušima v případě Slipknot. Jen se nejednalo o očekávání zrovna pozitivní a z toho taky vyplývá jasný závěr - jejich divadlo stalo ještě o něco víc opulentní a kýčovité, než jakým bývalo dříve.

 

 

Deska The Nothing představuje KoRn v té nejtradičnější a nejméně překvapivé poloze, která už tu byla ke slyšení mnohokrát, a to i ve výrazně přesvědčivějším provedení. Skladby lze bez obtíží označit jako tuctové, naaranžované do typického zvuku KoRn s poměrně výraznou elektronickou stopou v pozadí. Staví především na melodických a zpěvných refrénech, které se ne vždy daří přirozeně naroubovat na sloky (You’ll Never Find Me), a jejichž účel je jediný - líbit se, neublížit, nechat se zapamatovat. KoRn absolutně rezignovali na jakýkoliv progres, jakoukoliv složitější formu svého vyjádření a předkládají očekávatelnou a neinvenční kolekci písniček zabalených do moderní produkce, ale vnitřně zcela prázdných. Kladem zůstává fakt, že celou desku lze bez potíží poslouchat od začátku do konce - album jakkoliv neuráží, místy docela baví, ale jakýkoliv přesah za hranice všednosti mu chybí.

 

Vedle toho Slipknot protáhli svůj nový materiál na víc jak hodinovou stopáž (opět) a v jednom sledu je album We Are Not Your Kind téměř k nepřežití. Důvodem není ani tak jeho délka jako snaha kapely podlézt co nejširšímu spektru posluchačů, naoko se tvářit jako ta nejtvrdší sebranka na světě, ale v důsledku servírovat opulentně přeslazené kusy útočící na první signální víc, než by bylo milé komukoliv, kdo tuhle kapelu sleduje od počátků. Typickou pěstí mezi oči jsou chorály v druhé skladbě Unsainted, které by ještě před několika roky u této kapely nečekal snad nikdo, stejně tak refrény v Nero Forte nebo v Critical Darling, které vysloveně bolí. Problémem je i přearanžovaná produkce, která se v některých ohledech blíží zvuku současných Machine Head a v důsledku působí stejně nafoukaně a nesympaticky. Slipknot dneška nejsou vůbec zlí, i když by takoví rádi byli, jsou jen dobře nalíčené divadlo pro masy a těm podřizují všechno. Bohužel.

 

Slipknot band

 

Ostatně tohle mají obě desky naprosto společné - urputnou snahu se zalíbit a hlavně nepředložit nic, co by mohlo současné fanoušky zaskočit, překvapit nebo nakrknout. Obě kapely beze zbytku plní zadání a poptávku nadřazují uměleckým ambicím. Ty po pravdě ani v nejmenší míře nečekám u Slipknot a možná proto mě jejich deska ničím nepřekvapuje, snad jen snahou se ještě víc rozkročit mezi oba póly - hnusný a provokativní  vizuál na jedné straně, konfrontovaný metalovým popíkem na straně druhé (A Liar’s Funeral). V případě KoRn jsem čekal víc, protože (jak jsem psal výše) u této kapely jsou vyšší nároky na místě a je škoda, že zůstalo jen u nich. Slipknot desky jako je tato vydávat musí, protože jejich popularita stojí a padá právě s tímto přístupem, ale KoRn si podle mě můžou (a v důsledku musí) dovolit jít dál a zkusit něco vymyslet. Což se nestalo a je to škoda.

 

P.S.: Pokud potřebujete doplnit hodnocení, tak KoRn a jejich The Notning 55 % a Slipknot s We Are Not Your Kind 35 %. Slabota.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Wagi / 15.10.19 17:09odpovědět

Korn se vykrádají od "Issues" , tam už se nikdy nestane nic jiného :)))) A Slipknot prostě střední proud znamená největší vatu no, je to nenáročné a rychlé

Jirka D. / 16.10.19 7:06odpovědět

Nemyslím si, že by se KoRn vykrádali už od Issues, některá alba znamenala krok jinam - hodně jiná byla See You on the Other Side, i eponym z roku 2007. A samozřejmě The Path of Totality, i když ta mi svého času nesedla ani dost málo. Ty ostatní jsou ale více nebo méně recyklace, to souhlas.

Ruadek / 15.10.19 9:28odpovědět

Tak tady velmi nerad souhlasím, ale je to přesně tak. U Sklipknot mě to až tak nesere, u Korn ale jo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky