Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Krallice jsem poznal díky jejich stejnojmennému debutu, který mě oblažil takovou radostí z blacku, jako už dlouho nic. S aktuálním albem Years Past Matter se to má trošku jinak. V prvé řadě mě znechutilo svým zaduněným zvukem, který topí vše okolo. Dunivý srdeční tlukot, podpovrchové tepání, které dominuje bicím a zahuhlaná basa zalijí uši hlukem a jen těžko skrz něj rozeznávám ostatní prvky. Trošku pomůže vyrušit basy, hudba se stane čitelnější, ale je to zase taková dětská špalíkovaná. Snad lepší aparatura s možností vyladění zvuku by mohla pomoci. Takto mi trvalo dlouhou dobu, než jsem se rozhodl dekou prokousat a pohlédnout na jádro. Zde už se orientuji a objevuji známá místa.

Hudba na Years Past Matter neobjevuje nic nového, ale zůstává věrná svébytnému stylu Krallice, který mnohé uchvátil. Z ticha se zvolna vynořuje bzukot včelínů a následuje již typický zvuk této chásky i s její neopakovatelnou atmosférou. Nevím, kterými cestami se vinuly podvečerní mlhy předchozích dvou alb, ale je jisté, že aktuální sbírka se od debutu příliš nevzdaluje. I zde vnímám nápadité melodie krouhané žiletkami, sóla, která mnohdy sledují více pěšin a šikovně se proplétají cestou vstříc smrkovým tišinám. Nic se nezměnilo, kytary dominují a je to hlavně jejich festival, přehlídka zuřivosti přírodních živlů. Vše ostatní tvoří jen kompars těmto nerezovým struhadlům. Vnímáno touto optikou je vše v pořádku, ale podvědomě cítím, že mi album nabízí strašně málo. Co mě zaujalo na zmíněném debutu svým originálním soundem, je nyní z velké části jen nastavovanou kaší. Často na mě působí pouze jednolitá stěna zvuku (hluku) a jen občas nacházím motiv, který by mě upřímně oslovil. Navíc registruji podprahové vlnění špatné zvukové dynamiky, která má za následek brzkou bolest hlavy. Když vezmu v potaz, že celková hrací doba desky lehce přesahuje jednu hodinu a stopáž nejedné skladby překračuje deset minut, jdou na mě upřímné mdloby.

Ne vždy to ale cítím takto černošedě. Nezřídka jsou pod povrchem cítit erupce zajímavých a složitých kreseb, které mají sílu oslovit, ne-li přímo uhranout. Tyto snahy ale dusí právě zmíněný a všudypřítomný zvukový marast, který nedovolí nápor těchto okamžiků si vychutnat a jen utvrzuje můj rozpačitý názor na tuto desku. Nad muzikantskou dovedností mohu jen kroutit hlavou, mnohé party jsou jako vystřižené z učebnice technických stylů a jímá mě podezření, že pod nejednou smrkovou větévkou najdu pořezané prsty. Snad je těch kytarových onanií někdy až příliš, do lesního přítmí Krallice je jich prostě nějak moc. Samozřejmostí, kterou nelze opomenout, je hysterický řev, který doplňuje nervní psychiku unavených lesních dělníků. Je ho tak akorát, nečíhá za každým stromem a spíš nechává mluvit hudbu samotnou. Není výjimkou, že se sníží až k záhrobně hlubokému murmuru a vyrovnává tak prvotní dojem z poněkud labilního fořta.

Ač jsem osobně z alba mírně zklamán, neradím každému automaticky hodit flintu do žita. Toho panenského překvapení jako u debutu se nedosahuje, ale kapele nelze vytknout, že se drží svého osvědčeného receptu. Naopak bych to v tomto případě viděl jako plus. Když by se tedy vypiloval zvuk a razantně zkrátila stopáž, máme tady desku, která u fanoušků Krallice zaplní prázdné místo.

P.S. Názvy skladeb jsou opravdu nahrazeny jen sadami římských jedniček, rozhodně nejde o poruchu na našem přijímači.