Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Opět bych tu měl jeden návrat do minulosti. (Ne)hudební bestialita seskupení Kreuzweg Ost našich jižních sousedů není natolik profláklá, tak proč si ji na okamžik nepřipustit blíž. Vznik tohoto šíleného militantního projektu se datuje do roku 1998, za účelem dokázat si kam až jde posunout hranici hudby. A to znamená, posunout až na doraz, na samou hraniční mez chápání, někam kde se hudba samotná mění v nekontrolovatelný hluk. A kdo za tím vším stojí? V dobách debutu jde o známou dvojku z mé oblíbené rakouské scény, Silenius (jinak Summoning) a Martin Schirenc (Pungent Stench, Hollenthon). S původním nápadem přichází nezmar Silenius, jenž si ve volném času libuje v dokumentech i hraných filmech z dob 2. světové války a poprosí Martina, zda-li by mu nepomohl tento jeho koníček přetavit do hudební podoby. Ovšem pozor! Samotné slovo hudba je možná příliš jednoduché na vyslovení či pojmenování toho, co se na "Iron Avantgarde" děje.

Úryvky z různých filmů oné doby jsou poskládány při prvním dojmu naprosto chaoticky, což se nemění ani při dojmu posledním, ale jde spíš o zvyk, protože vše je děláno se zřejmým nadhledem, a tak jedině lze také Kreuzweg Ost chápat. Zalíbení obou aktérů v 30. a 40. letech minulého století nelze také brát jako nějakou zaslepenou propagandu oněch nechvalných časů. Snažení dua bych spíš nazval svérázným komentářem k událostem na tehdejší válečné stezce, která je opravdovým mezníkem v historii lidstva, navíc s nádechem provokace a černého humoru (zejména Schirenc je jím docela známý). Nic nepatřičného v tom nevidím. Někdo je holt fascinován malými kloučky, což samo o sobě není zrovna dvakrát normální, oproti jinému, který chodí na ryby nebo právě sbírá záběry z války...

V každé z jedenácti částí Iron Avantgarde se objeví velké množství nasekaných rozhovorů, projevů, či lidových písní, které jsou doprovázeny mnohdy těžce stravitelnými hluky, výstřely či schválně osekanými náznaky naprogramovaných melodií. Slovní doprovody jsou namíchány a sestřihány leckdy humorně a z obou stran znepřátelených táborů bitevního pole. Například v "Caki Voli" zazní jakási slovanská lidová, sem tam přeřvaná výrazem "nicht schuldigen" německého pohlavára. Následující "Kohlenklau" začíná zřejmě zábavnou německou estrádou, kterou postupně doprovodí nejrytmičtější pasáž celé desky, kdy pomocí programingu dojde k opravdové zpěvné pasáži. Ostatní songy jsou více či nejvíce možně avantgardní a abstraktní, prolínající v sobě stovky zvuků a nesouměrně se opakujících motivů. Dílo tak vyžaduje mimořádnou pozornost a ochotu vydržet to - jak se praví - celé až do konce. Po čase je pak konzument odměněn velmi profesionálně vymyšleným konceptem, produkčně bezchybně zvládnutém, zvykne si na nemožné a nakonec si v té brutální koláži lebedí.

Původní obstarání "Iron Avantgarde" z čiré zvědavosti se proměnilo v solidní závislost. O funkčnosti projektu jsem věděl léta, ale postupem času jsem vlastně zapomněl, jak by to celé mělo znít a jaké je jeho poslání. Za poslední rok jsem vše napravil. Připomínám, že tato "porucha příjmače" vyšla již před sedmi lety. Jde o to, posunout si svůj práh chápání na poli hudby, až někam do končin noise, objevovat, nevzdávat to. Počítám s tím, že pro většinu to bude problém, protože toto skutečně není běžná produkce. První šok je obrovský, ale jakmile se podaří vyslechnout album na jeden zátah, je už téměř vyhráno. Člověk se pak namlsá, přichází další poslechy, objevuje, bádá, koumá, reaguje. Třeba se pak přistihnete jak si v koupelně prozpěvujete jednotlivé útržky, jak při venčení mazlíčka řvete na ostatní pejskaře "nicht schuldigen". Je to zábavné. Ano, "Iron Avantgarde" má schopnost očarovat a zarýt se pod kůži, pokud si to sami přejete a zasloužíte.