Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Krisiun - Mortem Solis

KrisiunMortem Solis

Sorgh18.10.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Legendární mlátička z Brazílie představuje svoje zbrusu nové dílo, na kterém úročí své letité zkušenosti. S tím se snoubí sázka na jistotu.

Krisiun jsou naprostá legenda a armáda jejich příznivců bude určitě nespočitatelná. Sledovat jejich kariéru je jako sledovat film pro pamětníky, který svůj děj nenápadně přesouvá do současnosti. Postupně se proměňují kulisy, móda, od černobílé jsme se dostali k barvě, ale co zůstává je nesmlouvavé řemeslo, na které čas nemá vliv. Krisiun se od nekompromisních začátků v devadesátých letech, které páchly sírou a nabízely staromile neučesaný zvuk, postupně vypracovali v jeden ze zásadních pilířů death metalu, který podepírá zámořskou jižní scénu. Letošní deska je už dvanáctým apoštolem brazilských katakomb, kde jsme jako doma.


Na nové album jsem se těšil, ale jaksi civilizovaně a automaticky, tedy nečekal jsem od něho žádné překvapení. Protože chvíle strávené s Krisiun mají vždy podobu nekompromisní, rychlé exkurze do tematicky podobných oblastí. Troška Satana, smrti, zotročených duší apod. V tomto ohledu jde o jistotu pevnosti žuly. Většinou mi stačí se albem pár dní probírat a bavit, ale pak ho na delší dobu odkládám a pozapomínám. Protože co vzrušujícího se dá ještě nalézt v relativně čitelném nářezu, který opisuje od svých předchůdců? Ano, řemeslo je to skvělé a pro občasný výplach se špetkou melodiky rozhodně doporučitelné. Letos je situace stejná. Kapela na Mortem Solis stále dokazuje svoji potenci složit chytlavou pecku plnou dravých riffů, ze kterých se někdy docela nečekaně vyklubou zajímavé melodie, ale na některých místech je ten magnetismus hodně slabý. Je to problém míst, kde je nedostatek nápadů nahrazen opakováním jednoho ne moc výrazného motivu a pro jeho oživení se používají okoukané triky, jako jiný rytmus nebo přesun do jiné tóniny, což mě vzpruží jednou, možná dvakrát. Pak už bych se rád vydal dál.

 

Stylově tedy nedošlo ani k minimální erozi a Krisiun to drtí jak umí. Stále zní trošku archaicky a žádné trendové vymoženosti si do jejich tvorby cestu nenašly. Možná se jen trošku přiklonili k jednodušeji pojatému metalu a dvěma tahy lehce obrousili hrany své technicky vytříbené dovednosti. Což můžeme brát jen jako znak tohoto konkrétního alba a ne jako epidemii karpálních tunelů. Nejsem zklamán, ale zároveň neskáču do výšky, protože album ve mně postupně tlumí zájem.


Na náladě nepřidá horší zvuk než jsme zvyklí. Nikdy to nebyl křišťál, ale aktuální počin klesá hlouběji než dřív. Dojem zvukově upěchovaného zdiva je nadmíru silný a dusán beranidlem kopáků na ní jen těžko hledám jemné ornamenty. Nevěřím, že tam nejsou, tak proč se před námi skrývají? Je to škoda, protože Krisiun jsou technicky zdatní a spousta jejich vyhrávek by si mohla právem nárokovat nějaký ten diplom. Může za tím být změna studia. Kapela od roku 2006 nahrávala v německém Stage One Studios a člověk si za poslední léta zvyknul na určitý standard. Naproti tomu Mortem Solis se točilo v Brazílii a masterovalo v USA, výsledek ovšem silně kulhá. Hukot, šum, málo brilance. Když vedle novinky položím třeba předminulou, a mou velice oblíbenou Forged In Fury, tak je to zatracenej rozdíl.

 

Přes všechna negativa jsem si Mortem Solis užil. Jsou to klasičtí Krisiun a vlastně můžeme být rádi, že se pořád věnují tomu co umí. Jsou stabilní jistotou, stejně jako další věrní vlajkonoši deathmetalové standardy, a tak si pořád máme kam zajít pro útěchu.  

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky