Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Krusseldorf  - Mushroom World

Krusseldorf Mushroom World

Victimer27.2.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Houbičkové taneční dovádění v podivném lesíku pana Heatha.

Nejen ambientní temnotou Atrium Carceri je Simon Heath živ. Tato persona a jeho ředitelská sesle v centrální laboratoři Cryo Chamber sice nahrává faktu, že jeho hlavní záběr je veden tímto směrem (ano), ale není to stroprocentní. Přítomnost Simona Heatha je hlavně zárukou kvality, ať už je to ve fázi jeho autorské práce nebo jakékoliv kooperace, na které se podílí. V posledních měsících se báječně rozehrál ve fantasy ambientním světě, dal vzniknout odnoži svého hlavního labelu a pojmenoval ji Cryo Crypt. Takto navnaděný spustil svůj nový projekt Mountain Realm, kde ukrytý ve starých ruinách a v pohádkovém gardu vypráví svůj dungeonní příběh. A to už cca na čtyřech vydaných nahrávkách. Jde to rychle. Co jde poněkud pomaleji a tak nějak to vyšumělo v prostoru, je letitý Simonův projekt Krusseldorf. Asi proto, že od dark ambientu a dungeon synth tématiky je na hony vzdálen. Pojďme tedy společně zavítat do trochu jiných hudebních vod, než jsme byli doposud za doprovodu tohoto pána zvyklí.

 


Krusseldorf byl aktivován už v roce 2007, kdy spatřila světlo světa první nahrávka nazvaná Smokers Lounge. Ta je oproti současnosti víc roztěkaná, glitchy řinčivá a orientovaná víc do dubu. A jaká je tedy ta současnost? Od té doby bylo pod hlavičkou Krusseldorf vydáno několik dalších počinů, ale start letošního roku je čistě ve znamení alba Mushroom World. Vyklidněné, téměř relaxačně pojaté kolekce devíti skladeb, které oscilují mezi chilloutem a atmosférickým ambientem. V kostce asi takto, víc za tím netřeba hledat. Simon na tomto albu nabídne lehkou, pohupující se elektro psychedelii, která má uklidňující účinky. Jak říká on sám, smoking ambient. Takže pokud toho máte po dlouhých dnech v práci dost, vyndejte práci z hlavy a zkuste houbičkový svět pana Heatha. Třeba se vám uleví.


Mushroom World je kromě první skladby čistě instrumentální záležitost. Sem tam se ještě objeví něco jako zkreslený vokál, ale v Kaleidoscope Bazaar se opravdu zpívá. Je to Simonova žena Carolin. Chilloutovou hudbu poslouchám spíš okrajově a když už, tak sáhnu po nějaké kompilaci na youtube a vystačím si. Potřebuju si odpočinout, dobrá, jdeme na to. Čest výjimkám, jako je Enigma (letitá láska), Boards Of Canada (naprostá závislost) a Night Vision (Necrocock je Necrocock). Nový Krusseldorf ale vychází v okamžiku, kdy se zase otáčím tímto směrem a navíc v pojetí, kdy nejde o čistý chillout, takový ten letní, plážový.


Chillout Krusseldorf je sice zhudebnělá pohoda, ale zároveň je v něm cosi zneklidňujícího, podivného, co tomu dodává pikantní příchuť. Na pozadí jako by se pořád dělo něco tajemného, už minimálně obal nabídne víc otázek, než klidný pocit bezpečí. Hudba samotná se rozpíná mezi lehkou psychedelií, klidně si uskrne brčkem někde u klavíru v baru, aby zase zmizela v čarovném houbičkovém lese plném náladového ambientu. Ano, pobyt mezi stromy uklidňuje i tady. Celkové pojetí je odpočinkové, ale nabídne také více barev této relaxační palety. Simon Heath chápe po svém dungeon synth a stejně tak vnímá chilloutovou mozaiku nálad. Není to jen o ní, jsou tam dokresy, přesahy, rytmy, které tudy normálně neplují. A nuda je rázem ta tam.

 

 
Procházka houbičkovým lesem je o společnosti lehké taneční elektroniky, která netrpí průměrností a zadrhnutým motorkem. Tančí se v lese, na jeho kraji s výhledem na civilizaci, a tančí se taky nahoře nad našimi hlavami. Někdy více energicky, jindy zase zadumaně, ale i ty pomalejší pasáže živě pulsují a nespí někde na louce houbičkovým spánkem. Jen si udělají čas na čaj s kosmírem (Tea with the Cosmos), nebo pěkně v klidu sledují dění z křesla (Recliner Song). To už záleží, jakou pěšinou se zrovna Mushroom World ubírá. Album jako celek je jemná, relaxační záležitost, ve které je ukryto víc, než jen chrupkání v lehátku. Kdo rád tvorbu Simona Heatha, měl by zkusit i tuhle jeho uměleckou polohu. Určitě neprohloupí, on je prostě záruka.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 5.3.25 21:03odpovědět

To vám je taková pohoda...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky