Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kwoon - When The Flowers Were Singing...

KwoonWhen The Flowers Were Singing...

Sorgh2.11.2013
Zdroj: Mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Francouzská rocková formace Kwoon je pro mě zcela novou zkušeností a mohu být jen rád, že jsem na ně narazil. Právě včas, protože před několika dny zahráli v jednom moravském klubu a já si je stihl naposlouchat.

Kwoon bych podle názvu ubytoval někde mezi rýžovými poli nedaleko Hong – Kongu nebo Hanoje, ale jde o milovníky camembertu a patrioty z Eiffelovky. Kapela vznikla v roce 2006 a ještě tého roku vydala první album nazvané Tales And Dreams. Po třech letech zplodili emotivního nástupce nazvaného Where the Flowers Were Singing a rok 2011 přinesl Ep The Guillotine Show.

 

Jejich hudba bývá popisována jako post-rock nebo indie rock. Co se týče řadovky When The Flowers Were Singing..., já osobně bych se klonil k první variantě, která však inklinuje k jemnosti ve výrazu a silné melancholii. Kwoon tvoří silně pocitovou hudbu založenou na podmanivých kytarách, které zvolna zalévají plochy hudebního šafránu. Dominuje intimní atmosféra prostá všedních starostí. Skladby ctí pomalý rozjezd, nenápadné rozhalování pláště, než se vítr chytí uvolněných klop a začne jimi třást.

 

S tichou podporou se oddávám mučení, tomu cílenému trápení tenkých strun nenásilnými hmaty, kdy struny pláčou, ale nebolí je to. Sudičky albu příliš tvrdosti nedopřály, tím se odlišuje od mnoha jiných postrockových projektů, ke kterým bývají Kwoon řazeni. Hudba graduje jakoby nerada a spíš si lebedí na vlně tichého dojímání. Trošku hrubosti lze najít ve vynikající Schizophrenic, kde kytary emotivně gradují z pokojného brnkání až k elektricky dráždivému kvílení nebo v její příbuzné Great Escape. Album není o hráčských finesách a podávání důkazů o osobních dovednostech. Dosažené výkony nepředstavují nic světoborného, hlavní kouzlo spočívá spíše v jímavě složených skladbách a originálním vyznění nástrojů. Mezi jasná lákadla je nutno započítat i často zakomponované violoncello, jež má na výslednou atmosféu zásadní vliv.

 

Vadou alba může být až přílišná ospalost, sentiment hnaný do maxima a jen málo uvolňujících ventilů, které te natlakovaný žal vypustí ven. Kdyby se do na placku zařadilo víc tvrdých momentů, tak bych to jen ocenil. Vždyť citlivost jde vyjádřit i zoufalým úderem do strun, tak proč po většinu času jen něžně drnkat a šepotat?

 

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky