Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kwoon - When The Flowers Were Singing...

KwoonWhen The Flowers Were Singing...

Sorgh2.11.2013
Zdroj: Mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Francouzská rocková formace Kwoon je pro mě zcela novou zkušeností a mohu být jen rád, že jsem na ně narazil. Právě včas, protože před několika dny zahráli v jednom moravském klubu a já si je stihl naposlouchat.

Kwoon bych podle názvu ubytoval někde mezi rýžovými poli nedaleko Hong – Kongu nebo Hanoje, ale jde o milovníky camembertu a patrioty z Eiffelovky. Kapela vznikla v roce 2006 a ještě tého roku vydala první album nazvané Tales And Dreams. Po třech letech zplodili emotivního nástupce nazvaného Where the Flowers Were Singing a rok 2011 přinesl Ep The Guillotine Show.

 

Jejich hudba bývá popisována jako post-rock nebo indie rock. Co se týče řadovky When The Flowers Were Singing..., já osobně bych se klonil k první variantě, která však inklinuje k jemnosti ve výrazu a silné melancholii. Kwoon tvoří silně pocitovou hudbu založenou na podmanivých kytarách, které zvolna zalévají plochy hudebního šafránu. Dominuje intimní atmosféra prostá všedních starostí. Skladby ctí pomalý rozjezd, nenápadné rozhalování pláště, než se vítr chytí uvolněných klop a začne jimi třást.

 

S tichou podporou se oddávám mučení, tomu cílenému trápení tenkých strun nenásilnými hmaty, kdy struny pláčou, ale nebolí je to. Sudičky albu příliš tvrdosti nedopřály, tím se odlišuje od mnoha jiných postrockových projektů, ke kterým bývají Kwoon řazeni. Hudba graduje jakoby nerada a spíš si lebedí na vlně tichého dojímání. Trošku hrubosti lze najít ve vynikající Schizophrenic, kde kytary emotivně gradují z pokojného brnkání až k elektricky dráždivému kvílení nebo v její příbuzné Great Escape. Album není o hráčských finesách a podávání důkazů o osobních dovednostech. Dosažené výkony nepředstavují nic světoborného, hlavní kouzlo spočívá spíše v jímavě složených skladbách a originálním vyznění nástrojů. Mezi jasná lákadla je nutno započítat i často zakomponované violoncello, jež má na výslednou atmosféu zásadní vliv.

 

Vadou alba může být až přílišná ospalost, sentiment hnaný do maxima a jen málo uvolňujících ventilů, které te natlakovaný žal vypustí ven. Kdyby se do na placku zařadilo víc tvrdých momentů, tak bych to jen ocenil. Vždyť citlivost jde vyjádřit i zoufalým úderem do strun, tak proč po většinu času jen něžně drnkat a šepotat?

 

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky