Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulé rande s Kylesou nedopadlo valně a pokud jde o můj vztah s Ultraviolet, přirovnal bych ho k našemu poměru s češtinářkou z nižšího gymplu - máme k sobě respekt, nepomlouváme se, ale nejlíp je nám oběma, když se nepotkáváme. Zcela jinak se to má se Spiral Shadow a Static Tensions. Tam někde cítím vrchol a maximální tvůrčí přetlak, a to i přes fakt, že každá z těch dvou desek na to šla z úplně jiného konce a s úplně jiným naturelem. Prý se najdou i tací, kteří milují buď jednu, nebo druhou. Těžko věřit.

Kylesa aktuální už dopředu vzbuzovala otazníky. Nejen díky předchozímu slabšímu kusu, ale hlavně díky citelným redukcím v netradičně poskládané sestavě se dvěma bubeníky. Kylesa se tentokrát prezentuje jako tříčlenná formace a pokud se o ní svého času psalo jako o hydře (mám pocit, že v souvislosti s vystoupením na Brutalu), tak tentokrát je to hydra co do počtu hlav spíše neškodná.

Takže co nového? Laura Pleasants zpívá. Zpívá víc než kdy jindy, ale stejně jako kdykoliv jindy jí to moc nejde. Rozhodně nejsem z těch, kdo by vyhledával profi pěnice typu Sharon den Adel nebo Tarja Turunen (to fakt ne), ale Laura je naprosto druhý extrém a když se pokouší zpívat jakože zpívat, dopadá to hrozně. Vím, že jsem v kontextu předchozího alba a jejího hlasu psal cosi o mém vnitřním smíření, ale asi to nějak vyprchalo nebo co. Je pak docela velkou úlevou, když se mikrofonu ujme Philip Cope (Lost and Confused), který sice taky není pěvec, ale naštěstí se o to nesnaží.

Jinak Kylesa předvádí svou klasiku a snaží se používat stejné trumfy, s jakými jste se mohli potkat na předchozích albech; ve větší míře samozřejmě na posledních dvou - podladěné a zboostrované kytary, pleskavé bicí zvukově upravené tak, že se zvukem bicích moc společného nemají, a poměrně nekompromisní hudební tsunami, které vzbuzuje údiv asi nejvíc s ohledem na tříčlenné osazenstvo. K tomu samozřejmě přidejme další rozměr atmosferičtějších pasáží, kterých se Kylesa nikdy nebála, ale které dnes používá a rozvíjí asi nejvíc ve své historii. Nazvěme to atmosférou, psychedelií ... čím chceme. V rámci Exhausting Fire se často zvolňuje, často rozjímá skrz nazelenalý kouř a často je to ku prospěchu věci. Na ploše jedné skladby (typicky Shaping the Southern Sky) není problém zaslechnout jak výbornou groovy pasáž, která živě zboří stadion, tak vsuvku v podobě marihuanového dýchánku. Nevýhodou pak může být, že právě v pomalejších skladbách (Falling a další) je toho zpěvu nezpěvu docela dost a aspoň v mém případě právě tady padá kosa na kámen.

Oproti minulému albu došlo i k mírnému posunu ve zvuku, který se projasnil (v mezích výrazu kapely), nepůsobí tak zahuhlaně a zamlženě, i když zdaleka nelze mluvit ani o čistotě, ani o vstřícnosti vůči vnímavější části posluchačstva. Dominující zemitost přetrvává a jakékoliv projasnění například užitím perkusí je doháněno nemístným vytažením v mixu. Při poslechu na sluchátka tak budete mít pocit, že vám někdo hraje na mozek jak na xylofon.

S celkovými dojmy je to potom tak trochu jako na houpačce. Na jednu stranu mám pocit, že oproti předchozí desce je nová Kylesa poslouchatelnější (hlavně díky barvitosti desky co do proměnlivosti tempa a střídání zahuštěných pasáží s těmi volnějšími ... a taky vynikajícímu úvodu skladby Shaping the Southern Sky, který můžu hodně), na stranu druhou občas líně zívám a přemýšlím, co se mi Philip s Laurou snaží sdělit (typicky v Night Drive). V mnoha místech desky se Kylesa spíš líně převaluje, skladby občas končí dřív, než se stačí plně rozvinout (Inward Debate a Mooving Day) a ve výsledku docházím k závěru, že nekompromisní Kylesa svých začátků mi byla výrazně bližší. A to nemluvím o mizerném coveru Paranoid. Jasně, můj problém, a pro jiného startovací čára pro budoucí vztah, případně pocit toho, že kapela nestojí na místě a směřuje k novým cílům. Nemám nic proti, i když sám se poohlédnu jinde.