Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lacrimas Profundere - The Grandiose Nowhere

Lacrimas ProfundereThe Grandiose Nowhere

Jirka D.13.9.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Kapela dál pokračuje ve směru, který nastolila dříve - main stream, image a průměr. Až na chodníku potkám skupinku náctiletých, jak si v mobilu přehrávají The Grandiose Nowhere, nepřekvapí mě to.

Posledního dubna tohoto roku vyšla další deska německé gothic party Lacrimas Profundere. Ono slovo "další" znamená v pořadí již devátou studiovku po dobu trvání kapely, tedy od roku 1993. Z toho je jasně vidět, že se chlapci snaží a pilně pracují, v podstatě to znamená, že co dva roky si fanoušci mohou pochutnat na novém materiálu.


Od poslední desky Song For The Last View (2008) se toho v kapele hodně změnilo. Baskytarista Daniel Lechner se stal bývalým baskytaristou, za bicí se vrátil Korl Fuhrmann, který už spolupracoval na Filthy Notes For Frozen Hearts (2006), a kapelu opustil dlouholetý klávesista Christian Steiner. Přidáme-li k tomu fakt, že zpěvák Rob Vitacca je v kapele teprve od roku 2007, docházíme k zřejmému závěru, že toho původního už mnoho nezůstalo. Vlastně jediný původní je zakládající člen a kytarista kapely Oliver Nicolas Schmid. K velké škodě se L.P. již dříve rozloučili s ženským hlasem v podobě Anji Hötzendorfer a s výborným zpěvákem Christopherem Schmidem.


Otázka do pranice asi je, jestli tyhle všechny přesuny a záměny a snaha tak často pouštět do světa muziku mají dopad na kvalitu výsledného počinu. Bohužel je to tak a kdo tuhle kapelku sleduje dlouhodoběji, musí mi dát za pravdu. Pokud se o desce Ave End (2004) dá říct, že lehce pokulhává za předešlými, tak ještě nedávno bylo plazící se album Song For The Last View pomyslným dnem tvorby L.P. Tohle všechno změnilo album The Grandiose Nowhere, když se přestalo hýbat úplně a zcela zemdleně leží na zemi.

Čím začít? Asi vůbec nemá cenu tady rozebírat jednotlivé tracky, protože to dost dobře nejde - všechny jsou si totiž tak podobné, že bych se v tom za chvíli ztratil. Celé album působí dost plochým dojmem, nic nevyčnívá, nic se posluchače nesnaží chytnout víc, než je třeba. V principu to funguje asi tak, že začne v poklidu kytara nebo klávesy, pak se rozjede zbytek kapely, aby se vše kolem času 0:25 ztišilo a začalo se zpívat. Kolem jedné minuty vypukne refrén, což bývá i pomyslný vrchol skladby, nic víc nečekejte. Podobně bych mohl, až na pár výjimek, psát stále dokola; jen místy se snaží kapela experimentovat a začne se zpěvem hned od začátku. Kompoziční práce je prostě nuda a jednoduchost. Jinak zrovna zpěv Roba Vitacci mi neladí asi nejvíc - je z něj cítit příliš velká snaha o onen smutně-hluboký, naléhavý hlas, ale celé to vyznívá pateticky a nepřirozeně. Zbytek kapely pracuje přesně a čistě, ale bez nápadu, není z toho znát žádná iniciativa, žádná snaha.


Co víc k albu dodat? Poslechněte si ho. Čekáte něco originálního? Nedočkáte se. Chcete prožít zajímavý hudební večer? S The Grandiose Nowhere se vám to nepodaří. Jdete s partou na pivko a potřebujete vhodnou kulisu? Ideální stav! Tohle album je k tomuto účelu jako stvořené, nenásilné, nevnucující se. Klidně plyne jako voda v Nilu. A krokodýli? Ti už šli spát...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky