Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Laetitia In Holocaust - Fanciulli D´Occidente

Laetitia In HolocaustFanciulli D´Occidente

Sorgh4.12.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Tohle je black metal seroucí na žánrovou přísnost. Absorbuje do sebe přiměřené množství jiných vlivů, ale přitom zůstává pěkně nabroušený.

I přes opakované tvrzení říkající, že v hudbě už bylo vymyšleno vše, se občas objeví vlaštovky prokazující opak. Že se žánry stále dokáží nějakým způsobem vyvíjet. Nejde o revoluční počiny bořící zažité pravdy, ale někdy se opravdu povede umíchat dílo natolik zajímavé, že o něm musíme přemýšlet. Takto mě oslovila kapela Laetitia In Holocaust, která hraje hodně neobvyklý metal. Tito Italové se dívají na black metal očima člověka probuzeného z komatu. Nové obzory v živých barvách, staré pořádky viděné novýma očima. V jejich případě nejde o tradiční black ve známém aranžmá. 

 

Pojďme zpět do roku 2024 a zaměřme se na jejich páté album nazvané Fanciulli D´Occidente, jehož obal toho moc nenapovídá a nabádá posluchače k co nejrychlejšímu odhalení. Ostrá bruska na úvod vzbuzuje patřičný respekt, ale během necelé minuty je patrné, že pedál akcelerace ztrácí přímý tah. S potěšením přicházím na to, že nejde o fádní hoblovačku ani nějakou výstřední šílenost, ale že dominující metalová jízda lehce koroduje pod tlakem jazzových vlivů a rockové otevřenosti. Nejen díky italskému původu se vynořuje stín avantgardních géniů Ephel Duath, kteří však šli se svými experimenty mnohem dál a slovo metal nahlodali na samu dřeň. ''Laeticiové'' zůstávají nohama víc ukotveni v zemi a přísahají na black metal s poctivým charakterem, který drobné experimenty ustojí a zachová si svoji ostře řezanou tvář.  

 

Podobnost s Ephel Duath není ryze hudební, vidím ji spíš v podobné odvaze sypat do metalových riffů různé vyhrávky a místy žánr zcela opouštět, třeba právě do zmíněného jazzového hájemství. Divoké předěly, razantní změny tempa nebo vybrnkávané pasáže na akustickou kytaru, to vše dělá z alba napínavou jízdu pod černým světlem pentagramu. Spousta tradičně pojatých blackových pasáží mrazí jako skandinávská noc, do jiných vstupuje složitější rytmika nebo klávesové party, a všechny dokazují skladatelskou odvahu a otevřenost. Kytarová hra mi v melodičtějších momentech připomíná norské In Vain, kteří se také nenechají dvakrát pobízet k rozehrání nadpozemsky hezkých pasáží. Na black metal je zde netradičně vytažená basová linka, která si kromě základní podpory rytmu troufá na různá preludia a dere se do popředí. Hlavně ona má podíl na jazzovém feelingu některých pasáží a její bručivý zvuk je velmi dobře slyšet. 


Tohle album je věrohodný originál, jehož síla není ani v brutalitě, ani v hlučnosti nebo šílenství. Kapituluji pod jeho komplexností a pod dojmem, že jeden aspekt podepírá druhý, ač může být z jiného soudku. Některá avantgardnější díla jsou rozháraná a jejich smysl chápe jen jejich tvůrce. Tady vše nádherně lícuje a dává smysl. Převážně metalové dílo se slušně syrovými kytarami se nestydí otřít o post-metal, zklidnit se v akustickém zamyšlení nebo uvolněně zajamovat. Tohle je smysluplná metalová fúze.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky