Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je celý současný stav kolem hudby už úplně mimo mísu? Jak moc za hranou je situace, kdy denně vznikají sta tisíce nových skladeb a mnohé z nich jsou dílem umělé inteligence? Do jaké míry si připouštět pokřivenost reality, kdy máme všechno hned a tady na talíři, když víme, že pravá oddanost hudbě je přece o něčem jiném? Ptejme se s novým albem Laibach. MUSICK to má už ve svém názvu a je oslavou i kritikou současné hudební éry. A reaguje na to po svém, tedy laibachovsky kontroverzně. Promítá do své hudby onu umělost, kýč a promíchává je se svou výsostnou pozicí. Výsledkem je jemné, lehce přístupné syntetické album, které načerpalo vlivy v asijském popu a Eurodance devadesátek, přičemž se snaží říci, že jsou to pořád Laibach, jejich duch a rukopis. Vzali to opravdu zodpovědně a se zarážejícím výsledkem.

Přiznám se, že mezi vydanými počiny Laibach nerozlišuji, jestli jde o studiové album, soundtrack nebo hudbu pro divadelní představení. Takže informace, že MUSICK je prvním originálním studiovým albem od Spectre (2014) je sice přesná do statistik, ale nijak se mě nedotýká. Ono období totiž vyplnilo hned několik nevšedních nahrávek. Za všechny zmíním alespoň Also Sprach Zarathustra, The Sound of Music a Sketches of the Red Districts, kterým jsem se věnoval nejdůkladněji. Laibach zabírají obrovský kus uměleckého vyjádření, od avantgardy, orchestrálních ploch, přes zemitý industrial, až po dnešní popové elektro tanečky. Jednoduše si dělají co chtějí a hlavně zkouší, jak jsou schopní v jednotlivých stylech a propojeních definovat sami sebe.

Co se týká populární hudby, inklinaci k ní lze zachytit právě na albu Spectre, které v sobě neslo pořád dost laibachovské hrdosti a specifik všeobecně. Ty dnes úplně nevyprchaly, ale způsob jakým jsou servírovány, je maximálně křiklavý. Ve spojení s kýčem a prvoplánovitostí. Tedy přesně tak, jak velí snaha zachytit MUSICK jako album, do kterého se promítá AI, snadný příjem a přesycení hudbou všeobecně. To všechno je v pořádku, protože Laibach své koncepty plní vždy do puntíku. Kámen úrazu je samotné provedení, kdy jde pravý laibachovský charakter až moc na okraj a do popředí se dostane laciná a vlezlá populární masovost. Kdyby nezůstal typický hluboký vokál Milana Frase, šlo by uvažovat nad tím, jestli jsou to vůbec Laibach. Což může být na druhou stranu pro kapelu vyznamenání, jakým stylem se jí povedlo evokovat, co chtěla. Tedy ten popový snadný příjem.

To je právě ta kontoverze MUSICK. Ano, je to popové a kýčovitě mělké a je to dobře. A ano, je to kýčovité a mělké, ale jsou to přece Laibach, takže za mě špatně. Nové album jsou zkrátka nejpřístupnější možní Laibach - kolovrátkoví a maximálně zjednodušení. Jistě, je v tom hodně ironie a nadhledu a asi není dobré hrotit něco, co se hrotit nemá. Některé skladby mě vážně oslovily právě tím ironickým podtónem - jako například Allgorhythm (to je ale nádherná přesmyčka), nebo samotný začátek desky s titulní skladbou a v závěsu s Fluid Emancipation. Postupně ale začne vítězit ona vlezlost a chuť se naplno vnořit do popové stupidity s důrazem na to ji moc nepovyšovat, ale nechat ji přízemní a bohužel i nudnou. Takže... se to ve mně pere a trvá to už měsíce. Ale už se nic nemění.

Nové album Laibach je z větší části nuda, což je pro prožitek z hudby zásadní informace. Čert vem koncept a nastavení kapely. Z rukou Laibach jsem čekal víc, minimálně v té ironii a chuti tomu dát víc pichlavých spojení s vlastní jedinečností. Což se v popovém balení skladeb vyloženě nabízelo. Člověk ucítí všechno, o čem se mluví v promo materiálech, je to přesné a dodržené. Ale zároveň je tu mnohem významnější pocit jistého nenaplnění a zklamání. Takto to funguje jako malá hra na pop music ze strany, kam tento mírný vítr normálně nefouká. Nic závažného, nic velkého. Na MUSICK Laibach splynuli s davem, který je spokojený s málem. Já vím, mělo to tak být, ale je to málo.