Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lake Of Tears - Ominous

Lake Of TearsOminous

Bhut2.4.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Povídání o tom, kterak je nová deska Lake Of Tears obyčejná až nudná a proč o ní vlastně v tom případě hovořím. Aneb, kterak kapela dostála významu skutečné podstaty sousloví "zbytečná nahrávka".

Lake Of Tears mě pojí takové osobní pouto, protože jsem ve své době s jejich hudbou trávil opravdu hodně času a některé songy v mé hlavě doslova zakořenily a nedám na jejich sílu dopustit. Byla to určitá posedlost, a dokonce jsem měl snad někde vylepenej i jejich hipízáckej plakát ze Sparku. Podobné postižení s některými kapelami prostě občas přijde. Nejdřív znáte jen jednu skladbu, pak druhou, za chvíli máte album a když se do toho vloží internet, tak fíí a je tu celá diskografie, včetně raritního dema. Takhle nějak jsem to s nimi měl, a právě proto mám k jejich muzice určitou slabost.

 

Pokud bych měl jejich řadové desky nakupit do nějakého svého žebříčku priorit, vypadalo by to asi následovně: 1 A Crimson Cosmos – to proto, že skladby z téhle desky jsem znal jako úplně první, Boogie Bubble znám snad i pozpátku a celkově si myslím, že tahle deska prostě nemá chybu a je to učiněný majstrštyk; 2 Headstones – protože zbožňuju titulní věc a celá deska mi přijde krásně atmosférická, jako staré věci od Tiamat, Paradise Lost nebo The Gathering; 3 The Neonai – další barevný výlet s nádhernou lehkostí; 4 Forever AutumnI Summon The Demon You, Lily Anne, tohle album se už musí prostě prožívat, těch citlivých momentů je tam dost; 5 Greater Art – debutová hodně doomová práce s výraznou skladbou Upon The Highest Mountain, která mi zase evokuje starou Anathemu; 6 Moons And Mushrooms – jedna chytlavá písnička za druhou, svižná deska, ze které je cítit i trochu toho vtipu – třeba v Children Of The Grey; 7 Black Brick Road – ačkoliv má sedmé místo, pořád si myslím, že jde o výbornou věc s celou řadou dobrých skladeb, jen je ten charakter desky takový trochu prvoplánový a nějak mám občas problém uvěřit jistou autentičnost a čistou skladatelskou svobodu, protože mi tam furt leze něco jako, „hele chlapi, takhle bychom měli znít“ (nikoliv chtěli). 8 místo dávám Illwill, která dlouhou dobu byla i poslední nahrávkou kapely a já si ještě nedávno myslel, že už to byl prostě znak vyčerpání a urputná snaha jít směrem, který kapele zrovna nesedl a než točit další odbočky a výstřelky – skupina se raději odmlčela. Takže Illwill jako poslední řadovka sice nepůsobila jako nejlepší tečka na závěr, ale pořád jsem ji bral v určitém smyslu jako relativně důstojný epitaf. To album šlo hrozně na sílu a občasné až thrashové postupy prostě k Lake Of Tears nepasovaly. Pořád mám ale dojem, že bych desce dal tak 50 % v hodnocení obecně, což je solidní průměr.

 

 

Proč to tu ale celé tak zkázonosně rozvádím. Mou snahou bylo přiblížit čtenáři jistou zanícenost, kterou ke kapele Lake Of Tears chovám. A také fakt, co všechno už se stalo, než vyšlo Ominous. Album s letopočtem 2021, čili deset let po Illwill (2011). Album, které jsem slyšel fakt mockrát, až mě to začalo samotného vyloženě štvát (ale to už je břímě recenzenta, které je svým způsobem vzrušující). No asi, už chápete, že Ominous nebude svou pozici ve výše uvedené stupnici obhajovat nějak vysoko. Vlastně se dost peru i s názorem, zda je Illwill horší než Ominous a naopak. Otázkou je proč.

 

Stručně a jasně – ta deska je neskutečně unavená a občas až otravná. V protikladu zase stojí její nástup, který se mi vážně moc líbí. Hned první věc At The Destination je takový skromný rozjezdový čertík, který po té desetileté pauze opatrně otvírá dávno uzavřenou kapitolu a směle do ní črtá nový příběh. To se mi fakt líbí a kdyby další skladby trochu sebraly víc energie a nějaký ten chytlavý melodický útržek – bylo by to skvělé. Svým způsobem má každá skladba nějaký svůj osobitý charakter a určité odlišovací schopnosti, ale co naplat, když to ve výsledku zní pořád dost vyčerpaně a unyle. Jestli metalové archívy nelžou, tak desku dával dohromady především Daniel Brennare, což je ostatně tvůrčí osobnost celé skupiny, ale dříve se pod skladby podepsalo víc lidí a víc jich kecalo do nahrávání. Nevím, zda Daniel přestal holdovat omamným látkám a svět už nevidí tak pestře, jako na obálkách starších alb, ale ta absence určité volnosti a odosobnění (což mohou některé podpůrné látky vyvolat) je masivní.

 

 

V kontextu současných měřítek je asi všechno v pořádku. Album nijak nešokuje, nevyvádí z míry, nepoukazuje na palčivé problémy, působí vyrovnaně a kamarádsky. Jediné, co tak trochu zlobí je obal, který je hrůzný, ve smyslu daného výjevu. Určitě tím nechci poukázat na to, že je strašný. Mně se ten obrázek líbí, takže v tom problém nevidím. Na druhou stranu tahle kapela nikdy nebyla nějaká agitka a apel společnosti a já jsem tomu tuze rád, protože mě to napalmové hulákání o všem špatném už k smrti ubíjí. Na druhou stranu kategoricky pozitivní neidentifikovatelné létající objekty už jsou taky prd. Lake Of Tears plují ve svém vlastním kosmu, což dávají jednoznačně najevo nejen hudbou. Takže bych měl být asi spokojený… jenže ta obyčejnost je natolik sebedestruktivní, že to prostě nemá sílu vybízet k nějakým dalším kontaktům. Škoda.

 

Otázkou zůstává, zda mělo smysl oživovat štítek jezera slz. Na ní si asi odpovíme za pár let, až bude víc jasné, zda šlo o nějaký momentální výstřel do tmy, nebo zda bude karta přebita vyšším trumfem. Osobně by se mi líbila jedna i druhá varianta, jen ta druhá vzbuzuje mnohem víc obav a jistých předsudků. V nynější chvíli lze ale konstatovat, že album Ominous nenabízí nic, co bychom už od kapely v nějakých náznacích, či hotových celcích neslyšeli a nic, o co bychom byli výrazně ochuzeni, kdyby se dané do našich uší nedostalo. Příliš fádní nahrávka se potlouká zejména se stínem svých předchůdců, které překonati patrně nepůjde. Nadále ještě je třeba zmínit, že pokud vám hudba Lake Of Tears nepřišla nikdy k duhu, tak nemá absolutně smysl se tím zaobírat, ale hádám, že dotyční se až k těmto řádkům nedostali. Takže ty, milý zvídavý čtenáři, věz, že nová sbírka skladeb kdysi celkem výrazného souboru Švédů tě ze židle dozajista nepozvedne a ani možná nedonutí k opakovanému poslechu, pokud ovšem absolvuješ alespoň jeden takový plně se snažící k proniknutí. Některé věci prostě nelze lámat přes klouby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 2.4.21 13:18

Jo, bohužel je to prostě tak. Taky mi to neladí. A sere mě to, dost jsem se na to těšil a očekával větší návrat, než jaký se uskutečnil. Zabolí o to víc, že se tady mohlo trochu mluvit i o renesanci Cemetary, protože na tom dělali tři lidé z toho kultu, který je ze stejného skladatelského vesmíru. Pro mě mimochodem stejně důležitá a zásadní kapela, jako LOT. I já mám k LOT ale stejný, nebo hodně podobný vztah, jen bych ten žebříček viděl jinak. Ale co posluchač, to názor. Propadám LOT rok co rok, několikrát projedu celou diskografii až po Illwill, který mi vůbec nevadí. Ale zlaté dno má tahle kapela v devadesátkách, jako ostatně většina z jejich stylu. Vedle Type O Negative nikdy nikdo nesložil větší poctu podzimu než právě Lake of Tears.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

hauzz / 21.7.23 10:58odpovědět

A mě zrovna Ominous celkem sedlo, podle mě má LOT zrovna největší sílu ve skutečně pomalých opusech, což tady by se dalo brát jako nepříliš povedený návrat k jejich nejlepšu albu, věčnému podzimu. Pro někoho bude tato deska ovlivněná světovou "apokalypsou" ale což. Mě celkem sedla i když musím uznat že vyloženě hitovky tady nejsou. Ale závěr alba podle mě stojí za to si poslechnout.

Ruadek / 2.4.21 13:18odpovědět

Jo, bohužel je to prostě tak. Taky mi to neladí. A sere mě to, dost jsem se na to těšil a očekával větší návrat, než jaký se uskutečnil. Zabolí o to víc, že se tady mohlo trochu mluvit i o renesanci Cemetary, protože na tom dělali tři lidé z toho kultu, který je ze stejného skladatelského vesmíru. Pro mě mimochodem stejně důležitá a zásadní kapela, jako LOT. I já mám k LOT ale stejný, nebo hodně podobný vztah, jen bych ten žebříček viděl jinak. Ale co posluchač, to názor. Propadám LOT rok co rok, několikrát projedu celou diskografii až po Illwill, který mi vůbec nevadí. Ale zlaté dno má tahle kapela v devadesátkách, jako ostatně většina z jejich stylu. Vedle Type O Negative nikdy nikdo nesložil větší poctu podzimu než právě Lake of Tears.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky