Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ačkoliv Lamb Of God proplouvají světovými tvrděmetalovými vodami s nezanedbatelnými úspěchy již bohatě přes 15 let, až doposud se naše cesty jaksi ne a ne protnout. Teoretické předpoklady pro uskutečnění bratrského splynutí a následné oddávání se konzumaci tónů nabroušeně devastujících, servírovaných v apokalypticky zběsilém tempu navíc zabalených v hávu moderního emerikn metálu, kterak jsem měl možnost uzřít před časem na stránkách nejenom našeho webu, ale i mnoha konkurenčních tištěných i jedničkonulkových periodik. Odvážná přirovnání k legendám typu Slayer, či ještě odvážnější označení Lamb Of God jako přímé nástupce nesmrtelné Pantery v souvislosti především s mocně vychvalovaným zásekem Wrath z roku 2009, jsem prostě nemohl ponechat jen tak bez odezvy. Pravda, k tomuto odvážnému kroku jsem byl z větší části „nakopnut“ kolegou redaktorem Jirkou, který tentokrát opět zafungoval jako spolehlivý našeptávač a zprostředkovatel nových hudebních pokušení. Konkrétně již seznamovací poslech s jím podstrčeným novinkovým albem Resolution nastartoval zostření mých smyslů analyzujících hluk, kravál, řev a podobné veskrze pozitivní podoby mechanického vlnění. Pod účinky omračujícího direktu v podobě syrového, drsného, nekompromisního nátěru, jenž mi pánové bez smilování uštědřili hned na prvním rande, můj odhalovací pud prakticky okamžitě započal mnohem komplexnější pátrací misi proti proudu času směrem ke kořenům Lamb Of God.

Jednak mě vzhledem k úvodnímu povedenému představení silně zajímal dosavadní vývoj kapely, jenž sliboval v návaznosti na poměrně dlouhou kariéru nejeden kvalitní moment a v neposlední řadě také možnost porovnání aktuální fošny s materiálem let minulých jdoucí ruku v ruce s probuzením jisté míry odpovědnosti vůči potenciálním čtenářům tohoto výlevu. Ale abych déle nezdržoval… po asi dvoutýdenní snaze prokousat se alespoň částí diskografie Lamb Of God, konkrétně alby Wrath, Sacrament a Ashes Of The Wake mé úsilí a morálka bohužel nezvládli, i přes mobilizaci veškerých železných rezerv, pokračovat dále. Omlouvám se přátelé, zklamal jsem. 
To, co mě zpočátku dostalo bez sebemenších problémů do kolen, tedy příval ohromující agrese, neprostupná stěna nabroušených kytar postavená na thrashových základech, se mi s přibývajícími poslechovými hodinami začínalo velmi silně zajídat… zejména do nebes vynášený majstrštyk Wrath mne nejpozději po čtvrtém, pátém poslechu dokonale utavil. S výjimkou několika málo zvolnění stále ta stejná masáž, dvoukopákové běsnění a Randyho řev, řev a… řev. Tohle že mají být nástupci Pantery? Té Pantery, která se nebála kombinovat neurvalé vypalovačky s vyklidněnými hypnotizujícími songy, houpavé rytmy, čistý zpěv s uši trhajícím nelidským „čímsi“ vyluzovaným z chorého hrdla Phila Anselma, snová sóla následovaná drtivými riffy valící tunový metalový kolos nezadržitelně kupředu? Pokud bych měl srovnávat s další ikonou Slayer, docházím k podobnému závěru, jen z druhé strany. Randyho barva hlasu žádné úchvatné originality zrovna nedosahuje a tlačit většinu hrací doby pouze silou a brutalitou zavání nepříjemnou křečí. Kytarové souboje Hanneman – King? Zapomeňte. Inspiraci lze sice vycítit na každém kroku, ovšem výsledek vyznívá v celkovém kontextu poněkud jalově.

Jestliže se zaměřím pouze na nejčerstvější desku Resoulution a oprostím se od porovnávání neporovnatelného, mnou zmíněná kritika dostává poněkud zaoblenější, o poznání méně pichlavější obrysy. Podobnost především s Wrath je stále více než evidentní, avšak pocit sklíčenosti a nedýchatelnosti se nedostavuje již v takové míře. Mnoho fandů LOG se mnou teď nejspíš bude nesouhlasit, ale Resolution na mě působí mnohem poutavějším a vzdušnějším dojmem, než jeho předchůdci. Jednoznačně zde nacházím daleko širší plejádu songů, nebo alespoň jejich částí, nepostavených pouze na ultrarychlých kopácích, šestistrunné řežbě a bububu Randyho Blythea. I když minimálně během poslední třetiny se opět začíná vkrádat onen nepříjemný pocit jednotvárnosti a nastavování již několikrát zředěné kaše v podobě dvou tří jasně definovaných šablon, jež pánové více či méně s hrstkou modifikací dokola recyklují, nebo se o to alespoň snaží. Jako jednoznačnou trefu do černého naopak hodnotím závěrečnou King Me, která mě po pár slabších kusech vytrhává z letargie a znovuobnovuje můj zájem nastartovaný nakopávacím úvodem. 
Jako nejpříhodnější se mi jeví přirovnání Resolution k Anselmově projektu Superjoint Ritual, v méně násilném a nenávistném podání, s občasnými kratičkými výlety k náhrobnímu kameni nedostižné Pantery. Nicméně i přes mé výtky a jisté rozčarování funguje Resolution celkem obstojně, a pokud toužíte po albu, co vám vymlátí téměř okamžitě mozek z palice, vede si dokonce velmi dobře… jen neočekávejte nic novátorského, neobvyklého nebo překvapivého. Během postupného seznamování nakonec dříve či později dojdete do bodu, kdy vám Resolution již nebude schopno nabídnout žádnou přidanou hodnotu, žádné tajemství, kvůli němuž by stálo za to si album pouštět stále znovu a znovu, těšit se na okamžik, kdy vložíte CD do přehrávače a vrhnete se již po x-té do víru objevování naposledy nepostřehnuté vychytávky, zajímavé basové linky jedoucí jen tak mimochodem na pozadí, nečekané bubenické finesy… čehokoliv, co nutně musí každé vynikající album podobně  technicky zaměřené formace obsahovat.