Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od M. a jeho Lamp of Murmuur není radno co očekávat. Lamp of Murmuur si za pár let dokázal vytvořit impozantní pozici. Od dřevního a krutého blacku se projekt dostal na Submission and Slavery ke koketování s osmdesátkovým gothic rockem. Neřadové počiny jako Punishment and Devotion zase promrskávaly svůj styl thrashovou učebnicí. V rozhovoru, který jsem s M. vedl pro Unholy Pagan Fire, mi bylo naznačeno, že další nahrávka bude překvapením. M. se tehdy nebál vyzdvihnout svůj respekt k Immortal. Saturnian Bloodstorm je zde. Je překvapením a Immortalovské tendence z desky doslova stříkají…

Co je tedy jinak? Je něco, co novinku pojí s těmi předchozími? Na tyto otázky odpovídám – NE a NIC! V podstatě se jedná o nový projekt s jiným zvukem, laděním, stylem i vokály. Zvuk nahrávky postrádá lo-fi přístup, tempo je někde jinde. Zvuk je sice čitelný a čistější, je ale mnohem surovější a mohutnější. Vokály jsou kultivované, dá-li se takto vůbec hovořit o screamech a chrchlání. Je jim rozumět, jsou položeny nízko, takže spíše připomínají vrčení. Synonynum pro Saturnian Bloodstorm je hymna. Nechci být škarohlídem, ale při zavření očí bych si desku klidně mohl splést se staršími počiny „abbatovského“ období v Immortal. Máme zde zasekávané doprovodky a nad nimi či vedle nich se vznáší heavy vyhrávky. Do stylu se vkrádá thrash, který si M. vyzkoušel už dříve.

Díky dobrému zvuku pěkně vyzní melodické vyhrávky a zakryjí takřka nulovou originalitu. Skladby jsou totiž příjemně poslouchatelné. Nejedná se o žádný extrém. Při poslechu často přemýšlím, kolik starých fans Lamp of Murmuur zůstane věrných a kolik nových získá. Já osobně tohle neřeším, protože je mi v podstatě Lamp of Murmuur fuk. Nestačil jsem si za tu chvilku získat vášeň pro tento projekt, abych se případně rozčiloval, že je všechno najednou jinak a že vykrádají ikony žánru… Naopak – já mám rád, když mě kapela překvapí nebo šokuje. Spíše jsem zvědavý, zda o této polohy M. zůstane, nebo se příště vrhne na něco úplně jiného.

Saturnian Bloodstorm je ve své podstatě úžasné album. Druhá skladba alba Hymns of Death, Rays of Might je prototypem nádherně atmosférické skladby. Ctí zákony gradace, tempo se přelévá mezi onou hymnickou silou a epickou výpravností směrem k občasným výjezdům do severského blizardu. M. odsekává slova, zatímco se mu pod slovy kytary spolu s basou i decentními klávesy slévají v nezemský monolit.

Dalším zastavením pro vypíchnutí budiž In Communion With the Wintermoon. Po instrumentální Descending From the Aurora funguje tato skladba jako nový začátek. Po valivém rozjezdu a thrashové řevnivosti se song promění i díky velice barevné baskytaře v další oslavnou ódu. M. si všechno hraje sám. Což je matoucí. Nástroje mají všechny svoje místo. Každá stopa má svůj prostor, svůj důvod. Jakoby je hrála celá parta lidí a ne jeden muzikant. Album uzavírá titulní skladba, která je v podstatě nejextrémnějším kouskem. Nebýt tolik vytažených kláves (ty mi evokují jinou legendu – Dimmu Borgir), líbila by se mi víc. Ostatně stačí počkat minutku dvě, a vše se vrací k Immortal.

Co říct… Podobné kopie odmítám znuděným mávnutím pracky. U Saturnian Bloodstorm mi to nejde. Je vůbec možné, brát ji jako kopii? Deska je výborná. Skladby atraktivní a atmosféra pohlcující. Album poslouchám s nadšením stále dokola… Je to málo?