Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německá kapela sama sebe charakterizuje jako hudebního chameleona a něco pravdy na tom je. Za svou existenci prodělala minimálně dvě výrazné proměny. Z black-metalových začátků se na albech .neon (2010) a Agape (2011) vyprofilovala v blackgaze senzaci, na které se svou účastí za mikrofonem podílel Stéphane "Neige" Paut z francouzských Alcest. Po jeho přátelském odchodu došlo nahrávkou Melting Sun (2014) k transformaci do post-metalové progrese, kde zpěvy obstaral sám Markus Siegenhort.

Na první poslech je zřejmé, že nejvíc ambicí je koncentrováno za kytarami a zpěvem. V porovnání s předchozí nahrávkou obojího ve všech ohledech přibylo. Skladby jsou postaveny na kytarové hudbě orientované na riffy. O místo u mikrofonu se Markus dělí s německým zvukařem a producentem Janem Kerscherem. Těžko říct, jestli desce víc dominuje kytarová nebo vokální složka, ale spojení obou vytváří gradující struktury plné bouřlivé energie.

Pro temnější notu, ve smyslu dřívější tvorby, nezbylo prakticky žádné místo. Skladbami zmítá léta střádaný elán, který se konečně podařilo přetavit do hudební formy. Zvuk desky je v dobré formě a nabídne paletu sytých odstínů od detailu po celek. Úvodní skladba Lake Fantasy ve čtyřech minutách sebevědomně představí kondici kapely a její aktuální produkce. Ve stejném duchu a možná s ještě o trochu větší jiskrou odsejpá dvojka Magnolia. S nezměněnou intenzitou a minimem prostoru pro odpočinek hraje Wildhund až do poslední noty.

Přijít albu na chuť nebylo jen tak. Lantlôs umí, ale dávají to komplikovaně najevo. Celkem dvanáct skladeb vydá na padesát jedna minut poslechu kompozičně bohaté muziky, která se netráví tak snadno jako rádiové hity zahrané na dva akordy. Otevřená zvuková krajina uspokojí příznivce progresivního post-metalu, co se orientují v diskografii kapel typu Devin Townsend, Smashing Pumpkins, Hum nebo Motorpsycho. Kapela píše příběh, který zná, takže není problém jim ho uvěřit a užít si to.