Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Maskovaná metalová avantgarda tria Laster letos vypravila do světa své čtvrté album. Za tou maskou hledejme pomluvy (laster v překladu) a mrštné pohyby protagonistů, kteří slyší na jména Sylwin, Wessel a Nicky. Poslední pán na holení je zodpovědný také za artwork a design všech doposud vydaných nahrávek. Hledejme jejich stylovou ohebnost a schopnost vstřebávat nové vlivy a prostor k pohybu. Postupný vývoj Laster je završen zatím největším krokem jejich kariéry, albem Andermans mijne. Aktuální rozpoložení kapely je plné muzikantské pohody na pomezí avantgardního metalu a art rocku, a black metal jako by zpovzdálí na vše dohlížel. Ta tam je hustota těžkých riffů, vokalistův vztek a taky disonance. Laster současnosti jsou klidnější, ale zase umělecky výraznější. Sice nezní bůhvíjak originálně, ale tam, kam se dostali a jak se profilovali, je určitě hodné respektu.

A protože jsme se o tuhle kapelu otřeli jen během Redakčních ozvěn, zabrousíme trochu i do její historie. Ta debutová De verste verte is hier je ryzí temnota, atmosféricky blacková relikvie s frenetickým vokálem. Dalo by se říci, že na vlně Burzum nebo starých Drudkh. Ale už zde jdou vystopovat první odlišnosti a chuť se posouvat. Jako třeba v titulní skladbě, která je hozená víc do gotiky a post-rockových vibrací. V dalších letech to post-metalové nebo post-rockové fluidum nevyprchalo, ba naopak v mnohých případech tvrdí muziku. Projev Laster celkově nabývá na objemu. Objevují se první podivnosti a chuť se projít po avantgardním parketu. Druhé album Ons vrije fatum je v tomto případě takový začátek avantgardních časů Laster. Třetí nahrávka vydaná v roce 2019 ukazuje na všechny aspekty dosavadních cestiček kapely a mísí v sobě vztek, atmosféry, disonanci a akademický přístup stále lepšících se muzikantů. I když umí být Laster pořád hodně zběsilí, více a více zapojují pasáže, za které by se nemuseli stydět velcí Ved Buens Ende, nebo jejich rockovější druhé Já Virus.

Čtyřletá pauza představuje tu nejdelší v diskografii kapely a jejich proměnu v čistě avantgardní těleso. I novinka umí vzorně zatnout blackmetalový drápek a podráždit ego smířeného maniaka, ale celkově jsou dnes Laster věrni nadhledu a profesorské zábavě na úrovni. Andermans mijne je dotažená a nejvíce pokroková záležitost kapely. Z tohoto úhlu pohledu je dobré ji vnímat, netahat do toho moc originalitu a stylovou nadčasovost. Ano, Laster připomenou zmíněné norské inženýry, ale víc si všímám jejich provzdušnění a uvolněnosti v rámci jich samotných. Z novinky proudí energie, nefalšovaná radost ze hry a schopnost mít vše pod kontrolou. Má vyklidněnou, přemýšlivou povahu, ale jsou ji vlastní i drobné excesy. I vypilované skladby lze polít živou vodou. Ta studánka je možná dál, ale cestička k ní je pořád vychozená.

Příjem nového alba Laster ale trochu bolel, to přiznávám. Je třeba zmínit, že zpěv se odehrává v rodném jazyku a chce to trochu trpělivosti. Někdo ji bude potřebovat víc, další to zas hladce přejde. Kapela se svou vlastní ladností pouští do lehce teatrální debaty s typicky chrochtavým přízvukem. Možná to může odrazovat, ale hlavním jazykem by měla mluvit především hudba. A ta mluví velmi sofistikovaně. Laster střídají tempa a nálady, atmosféra i melodie jsou jim nakloněny, je jim nakloněna i celkově výživná podoba jejich avantgardního umění. Mírná nepřekvapivost, která se ruku v ruce s dnešním soundem kapely nese, je zaháněna její zručností. Laster si zkrátka osahali další krok své tvorby. Jde jim to, to není problém. Co se ale týká větší živočišnosti, ta mi tady trochu schází. V tomto případě mi přišla kapela zábavnější někdy na svém druhém, třetím albu. Kdy klonovala atmosférickou hysterii Austere a tu pak rozložila na avantgardní dílky. Je to o přístupu, ale je to i o prožitku. Ten je plně funkční, vycentrovaný, ale dřívější nespoutanost mě na úkor dnešní muzikantské kvality asi bavila o něco víc. I tak je novinka Laster skvělá věc, následujte ji.