Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jste-li příznivci kapel Ravelin 7, Thema eleven, GNU či v této době hibernujících Esazlesa, zbystřete. A pokud nejste, je načase s tím něco dělat.

Le Bain de Maid se řadí k služebně mladším spolkům, stejně jako poslední kapela zmíněná v úvodu. Právě jejich hudba mě při poslechu debutní desky „Mlčím, zapomínám“ napadla jako první a není to dáno jen tím, že obě kapely bydlí stejně daleko od Brna. Jistá podoba mi zvonila v uších od počátku, i když s nabývajícím počtem poslechů LBdM nesměle vystoupili z prvotního stínu a začali fungovat když už ne zcela osobitě, tak alespoň poznatelně a upřímně. Vyhnu se disputaci na téma, jestli je jejich hudba víc emo core nebo post rock, nebo něco úplně jiného; poslechněte a sami si zalistujte učebnicemi hudební výchovy.

Od předchozího demáče prošla nirvánovská sestava jednou změnou a namísto odejité bubenice se usadil Buchtass ze spřízněných Mossambic. Tím sice utrpěla krása kapely a narostl průměrný věk jejích členů, ale zkušeností určitě přibylo a na výsledku je to znát. Rovnou tak zapomeňte na tápající bend, který si před koncertem dává dva panáky na kuráž, a pokud se pije, tak jen kvůli chuti.

Pevný postoj v teniskách je znát především na kompoziční práci, jejíž plody v podobě až desetiminutových skladeb překvapují v nejednom momentu alba, stejně jako přirozeně fungující skládačka motivů různých barev a velikostí. Velmi povedeně působí práce s atmosférou desky, dynamické řazení pasáží intenzivních a zklidňujících funguje, kvapíkové části nenápadně ale funkčně tažené Buchtassovým bubnováním jsou střídány jemným trylkováním kytary (první polovina „16“) a zaposlouchat se není vůbec náročné. S dobrým výsledkem je využita i gradace, konec třetí „17“ tlačí na představivost posluchače neuvěřitelně a při současném vstřebávání textů se z toho může našinci zatočit hlava. Vrcholem tracklistu je již zmíněná „16“ a to nejen díky své ukrutné délce a využitím všech výše zmíněných fíglů. Tahle skladba prostě funguje jak má a kromě – svým provedením – mírně naivní mluvené vsuvky v druhé části jde o výbornou a intenzivní skladbu.

Album samotné je z velké části instrumentální záležitost založená na kytaře a možná odtud to post rockové stigma. Zajímavé je sledovat, jak si kluci poradili s aranžemi pro jednu kytaru, protože co si budeme říkat, většina těchhle kytarovek funguje se dvěma a někdy i třemi kytarami a tak vám produkce LBdM možná přijde taková ostrouhaná a jednoduchá. Tomuhle dojmu napomáhá i zvuk, ze kterého je cítit lo-fi a underground jak měsíc starej sejra, a především mix, kterému se moc nepodařilo propojit všechny nástroje do funkčního celku. Poslouchat tuhle desku je jak jíst právě uvařený guláš, který potřebuje ještě den dva ležet v chládku. Občas se tak stane, že basa chvíli duní jak o život a pak kamsi vypadne a zvuk funguje od středů výš. Přirovnání ke garážovkám dnes není úplně mimo a to nemyslím až tak špatně.

Výtky mám tři, slovy  t ř i. Standardně jde o natlakování zvuku a špatně udělaný mix v čele s baskytarou, jejíž tóny mi trhají membránu reproduktoru, a pak o celkem okleštěnou digipakovou edici CDčka, která mohla být pojata přece jen bohatěji co do grafiky i množství papíru (jen ne prosím žádná sponzorská loga místních řeznictví a prodejen zahradních potřeb). Třetím projevem mého ega je zmíněná žánrová podobnost s dalšími spolky, což je ale v kontextu dnešní doby problém relativní a pro mnohé hltače téhle produkce minoritní. Jinak ale fajn, mám rád promo alba, po kterých si nemusím brát na dva dny dovolenou.