Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od úplného začátku, kdy jsem tuhle desku chebských Le Bain de Maid dostal do rukou, mě vrtá hlavou, na konci čeho to album (nebo kapela?) je. Pořád mi ten název připadá jako nedokončená myšlenka, pod kterou tak nevím, co si představit, co si o ní mám myslet a jestli je v tom nějaká symbolika nebo nic.

O LBdM jsme na Echoes psali dost, pokud tedy považujete za „dost“ recenzi první desky Mlčím, zapomínám (2012), recenzi splitka s Hadem pro mého munga (2015) a jeden rozhovor o tom, jak to všechno bylo. Už před těmi několika lety jsme jasně vymezili, pro fanoušky jakých žánrů a kapel je určena tato produkce a prvním faktem nové desky je to, že se na tomto přístupu vůbec nic nezměnilo. I novinka je jednoznačně usazena v emo-coru, z něhož sem tam vyletí kytarové vyhrávky post-rockové provenience a tím to celé můžeme ukončit. Chcete-li jména, čísla a data, tak jednoznačně dávám do placu Esazlesa, ze kterých tentokrát tohle trio dle mého názoru čerpá ještě mnohem víc než dříve, dokonce tolik, že mám místy pocit prostého opisování. A není to pocit, který by mě naplňoval optimismem.

První, co vás při poslechu zasáhne, je nemilosrdný zvuk desky, který mě osobně nesedí hned v několika ohledech. Ať už v ostrosti kytar a jejich vytažení na úkor všeho ostatního, vč. vokálu, který se docela zoufale prodírá na povrch kdesi z hloubky (a ač v češtině, je téměř nesrozumitelný). Nebo, a to hlavně, v nekompromisním způsobu, jakým ho někdo ořezal ve studiu. Na konci je za mě jedna z největších hrůz, co jsem za poslední dobu slyšel (ano, horší, mnohem horší než Povodí Ohře), protože poslouchat něco takového nahlas, cíleně a delší čas, jednoznačně poškozuje zdraví. To myslím bez nadsázky a bude pro mě velkou úlevou, když po sepsání recenze cédo navždy poputuje pryč z mého přehrávače. Tak špatné to je.

Nicméně pokud si dáme tu práci, ztlumíme přehrávač a přesvědčíme sami sebe, že těch čtyřiatřicet minut to vydržíme, nahrávka nám nabídne v podstatě slušné a sem tam velmi slušné žánrové řemeslo. Tedy místy lehčí kytarovku, ale převážně muziku se silně vypjatými, emocemi nabitými momenty, kde kytara (podle všeho fakt jedna) a hlas soutěží o to, kdo udělá větší dojem a zasáhne svého posluchače s větší přesvědčivostí kousek vlevo nad solar. Je to přesně ta poloha, kterou od takové muziky čekáte, která - pokud máte tento žánr v krvi - vás v ničem nepřekvapí a prakticky jen opráší všechno to, co už dávno víte. Zní to možná suchopárně a nevzrušeně, ale po pravdě si nemyslím, že by tahle deska nabízela cokoliv víc než jen opáčko již dávno vymyšlených schémat, byť opáčko na solidní a uvěřitelné úrovni.

K podobným závěrům dojdete v těch silnějších, emočněji vypjatějších částech desky a je to její lepší stránka (vrcholu dosahuje ve třetí skladbě, hlavně její první polovina je vážně dobrá). Naopak v momentech klidnějších, odpočinkových kapela sklouzává k nudě, kde schází nápady a jejichž existence je opodstatněna pouze tím, že tvoří předěl mezi jedním a druhým kytarovým průvanem. Jmenovitě čtvrtá až pátá minuta druhé skladby, závěr té poslední a tak dál a tak dál. Ve výsledku strašně rychle pochopíte, že celá tahle produkce je šita podle jedné šablony, a i když jí nechci ubírat na přesvědčivosti (místy), naopak mám trochu problém najít něco, co bych jí přiznal jako zásadní vklad.

Album vyšlo na Venus Flag Records jako jednoduchý 4-panelový digipak s ilustracemi, které se mi nelíbí, ale to nepokládám za rozhodující a obecně platné. Skladby jsou opět pouze číslovány po vzoru nevím koho (Karma to Burn, Lvmen,...), což mi přijde dost nápaduprosté, ale co už... Celkově bych album neoznačil za zklamání (s nepřekročitelnou výjimkou zvuku), ale současně mě v ničem vlastně nepřekvapilo a „pouze“ se zařadilo mezi jemu podobné, zvládnuté žánrové desky. A čím víc jich bude, tím míň budou oslovovat.