Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Leash Eye - Busy Nights Hazy Days

Leash EyeBusy Nights Hazy Days

Jirka D.7.6.2022
Zdroj: CD v jewel case // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Podobných desek byly natočeny a vydány tisíce a mohli bychom se jimi přehrabovat neskutečně dlouho. Úžasné na tom je, že to s každou další funguje pořád stejně dobře.

Na polské kapele Leash Eye mě nejvíc překvapilo to, že má svůj profil na metalové encyklopedii (ZDE), ačkoliv tam má spousta skutečně metalových kapel dveře zavřené, zatímco tihle týpci vůbec metal nehrají a jsou tam. Výhodou je samozřejmě skutečnost, že máte k dispozici poměrně pěkně zpracovanou historii kapely, vydaných desek a všech potřebných informací, kterými proto nebudu zdržovat v recenzi a případné zájemce odkážu právě tam. Pokud bych měl doporučit, čemu při studiu věnovat pozornost, bude to především celková tematika a s ní spojený vizuál kapely, který jde rovnou k věci, je přímočarý a naprosto nepřipouští dvojznačnost. Leash Eye mají rádi hard rock, symboliku amerického jihu a svým způsobem to pojímají dost za hranicí vkusu. V této chvíli nechci klíčovat, jestli je to projev jejich smyslu pro humor, nebo zda to myslí celé naprosto vážně. Nevím to a doufám v to první.

 

Leash Eye band

 

Za mě tenhle jejich koncept působí dost odstrašujícím způsobem a měl-li bych se rozhodovat ohledně poslechu či neposlechu aktuální desky Busy Nights Hazy Days čistě podle obálky, šel bych raději na pivo. Možná o to překvapivěji pak bude působit tvrzení, že jejích devět skladeb a slabých 40 minut není čistou ztrátou času a že i když to na nějaké vyloženě vřelé doporučení nevidím, úplně odrazovat vás nechci a skalní fanoušky žánru s jistou dávkou obezřetnosti snad i k poslechu pozvu.

 

Muzika Leash Eye má základ v čistokrevném hard rocku a jeho klasickém nástrojovém obsazení, a to včetně klávesových nástrojů s dominujícím zvukem napodobených Hammondek. Současně má správný rockový drajv, dobře poskládané skladby, kterým nechybí spád a energie. K tomu hodně hutný booster na kytaře, vícehlasé refrény včetně hostující Moniky Urlik v několika skladbách a přiměřeně zdatného hlavního vokalistu, bez kterého by v tomhle žánru žít jednoduše nešlo. Na první pohled to všechno vypadá strašně snadně a ono to opravdu tak snadné je – Leash Eye prostě posbírali žánrové rekvizity, rozestavili je do správných pozic a napsali k nim svůj příběh. Tisíc podobných už tady bylo před tím s něčím podobným a ono to funguje po tisící prvé. Taková je síla hard rocku.

 

Limity kromě jednoznačné nepůvodnosti jdou napříč celou kapelou, protože ačkoliv vše dohromady šlape vcelku slušně, v jednotlivostech nic zajímavého ke slyšení není. Zpěvák je dobrý, ale nikoliv výborný. Baskytarista hraje dostatečně hutně, ale Glenn Hughes to není, stejně jako kytarista sází spíš na hutnost než na snahu přiblížit se Joe Bonamassovi. Bicí mají trochu pleskavý a nepříjemný zvuk, což se místy ztrácí v návalu nadšení, ale místy nepříjemně ruší při poslechu. Ten ale ve svém důsledku nepředstavuje žádnou osobní oběť, protože míra nadhledu a jistota, s jakou kapela servíruje jednu skladbu za druhou, nepřipouští pochybnosti. Album prakticky nemá vyloženě slabé místo, drží si svůj standard od první do poslední skladby a jako celek mě upřímně překvapilo. Ne snad proto, že by bylo natolik skvělé, ale vzhledem k té příšerné obálce jsem se připravoval na nejhorší ... a to se rozhodně nekonalo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky