Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Leprous - Coal

LeprousCoal

Sorgh17.6.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Klamou tělem, jistě pachem, pak i šatem. Leprous je parta mladých šoumenů, která se cítí dobře v sáčku a vestičce s hodinkami. Většinou působí distingovaně jako citliví mladí muži. I jejich hudba je na první čutí taková jemná, sem tam klavír, spíš rockové kytary a nade vším výšivka čistého, jasného zpěvu.

Znenadání se nevinnost mládí zdravě naštve a předvede v úplně opačných barvách. Krátký masakr nejbližšího okolí a zase klid. První dojem je tak naprosto rozhozen a nezbývá než si jejich třetí řadovku nazvanou Coal vyposlechnout do konce. Sebejistota Leprous, se kterou střídají tváře jako naši lidovci, mi v jistou chvíli přestává připadat nemístná. To když si přečtu, že celá kapela tvoří koncertní sestavu pro Ihsahnovi komplikované veletoče. To je vizitka jako žádná jiná, a tak to těm mlaďochům věřím. I sám mistr usoudil, že si nezkazí reputaci malou podporou, a tak na Coal drobně vypomohl. Najděte si ho tam, není to vůbec těžké. Navíc skladba, ve které vystupuje, patří logicky mezi tvrdší kusy.

Coal nám nabízí další alternativu progresivního metalu, který se nebojí sáhnout k již použitým cestám. Když je toho pomálu, tak mi to nevadí. Při poslechu posledních Leprous si nemohu nevzpomenout na výborné Soen, ke kterým mají svými citem probarvenými momenty velmi blízko. Skladbám dominují klidné, lehce drhnuté i vybrnkávané celky, kdy hlavní melodické linky vede zejména zpěv. Einar Solberg disponuje jemným tenorem, který si lebedí spíš ve vyšších polohách. Působí to mnohdy, jakoby sám anděl promlouval kdesi z rozjasněné báně. Materialisté si pak mohou myslet něco o vznešeném umění kastrátů. To je v podstatě jedno. Každopádně jde o jedno z poznávacích znamení Leprous a mně se líbí moc. Mimochodem Einar umí i přitvrdit, takže se přikláním spíš k těm bytostem s křídly.


Krom základního nástrojového obsazení se v kapele nebojí zapojit více elektroniky a zkreslených zvuků, které tu tvoří vibrující pozadí a mění vyznění jinak standardních skladeb. Klávesy využívají svých možností dosyta a nacházíme tak konglomerát klavírních partů s vrněním elektrických impulsů podzemní diskotéky. Ve skladbě Echo pak jako by vypadly „Moonspelláčům“ při třídění materiálu na album Wolfheart. Vždy jsou však decentní a nestrhávají na sebe příliš pozornosti. Unavující je ovšem přílišné nastavování stopáže do blba opakovanými motivy, které jsou často zajímavé a poutavé, ovšem slyšet je desetkrát po sobě unaví i vola. A není to žel případ jedné nebo dvou skladeb, takových se najde valná většina. Příkladem budiž Chronic , která ke konci nabírá zbytečná kila a stejným motivem nás týrá skoro dvě minuty, The Valley, kde se děje něco podobného, opět několikaminutová záležitost a nebo hned úvodní Foe.

 

To tu pak máme nahrávku lehce přesahující hodinu, i když by si vystačila s o třetinu kratším časem. Celou desku je bez skrupulí možné označit jako silně hitovou, hlavně pak refrény, které útočí sladkobolnými, ale neotřelými nápady. Album proto doporučuji dávkovat s mírou a rozumem. Jinak se není čeho bát, jde o velmi kvalitní práci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 23.5.14 17:35odpovědět

s každým dalším poslechem tato deska zraje a roste...

Victimer / 16.3.14 13:14odpovědět

Dostávám se k tomu až nyní a zatím si fakt pomlaskávám. Vytříbený postupy, libový vokály, hraje mi to všude možně až se divím, že mi tam nic nevadí... vůbec nic. Krasavec deska!

Jirka D. / 17.6.13 8:37odpovědět

No já jsem zvědav moc, jestě jsem se k novince nedostal. Škoda té hnusné obálky, předchozí houbařská sezóna měla něco do sebe.

Ruadek / 17.6.13 8:27odpovědět

Pro mě jednoznačně nejlepší progresivní deska roku 2013. Bez debat. Oproti první desce se ubralo na plynu, je tu větší důraz na vokály a celé to má jakýsi až epický nádech. Tohle album mi sedlo neskutečně moc, hravě v mých uších jako celek předčilo i poslední Riverside, Disperse a další věci z podobné škatule. A stejně jako u Disperse musím poznamenat, že kapela prostě vyspěla do velé desky. A to zatraceně rychle.

Venca / 4.6.14 21:23odpovědět

...souhlas!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky