Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsem rád, že nám francouzský label Les Acteurs l'Ombre Productions zasílá své realizace k recenzím, byť je příliš často nechválíme. Jelikož jsem jedinec nepropadající předsudkům a dávám všemu šanci, pokaždé sáhnu po jejich nahrávkách - proč to neříct - třeba kvůli krásným digipakům, které jsou doslova pastvou pro oči. Tentokrát byla jejich zásilka velice příjemná a je co chválit. Všechny recenzované desky mě příjemně překvapily. Každá jinak, ale poměrně hodně. Jak už jsem si zvykl, snažím se nestydět, protože nemůžu mít ponětí po všem, nemám tušení ani o Les Chants de Nihil. Nicméně se chci na ně zaměřit. Aktuální, už pátá deska Le tyran et l'esthète je deskou skvostnou po všech stranách a z letmého poslechu předchozích nahrávek je znát, že Les Chants de Nihil své posluchače nešokují překvapivými posuny, ale naopak jim předložili desku příjemnou s přirozeným vývojem.

Kapela založena členy francouzského undergroundu, z kapel širšímu posluchačstvu neznámých jmen, nabízí ve svém teritoriu muziku nečekaně chytlavou, produkčně líbivou a přes tyto artefakty divokou, zuřivou i atmosférickou. Le tyran et l'esthète v sobě mimo jiné ukrývá i symfonické prvky, těmi však nepřebíjí monumentální blackové rubanice. Jistou surovost mají v sobě od začátku. Co jsem slyšel, první desky byly řádně běsnící, postupně svůj styl vylepšovali, aniž by onu vzteklost zahnali do kouta.

Takřka neutuchající řinčící tempo prohání riffy a zlé vřeštění mezi tunami melodií. Nad vším se klenou klávesy a mohutné sbory. Korunu všemu dají s neskutečným peklem L'adoration de la Terre, ve kterém použili dvě témata z baletu Svěcení jara od Igora Stravinského. No uf! Tato skladba je absolutně šílená. Masakr! Nic jiného mě nenapadá. Při jejím poslechu si se slzou v oku zavzpomínám na dávná arcidíla od Anorexia Nervosa. Vzhledem tomu, že čas nezastavíš, mladíci staré ikony válcují o sto šest.

Novou posilou Les Chants de Nihil je basující ÖberKommander. Když jsem se na tento nástroj zaměřil a porovnal ho z předchůdcem, spadla mi brada. Novic je ďábel, nebo nevím. Dokonale kapelu nakopl a pomohl jí otevřít se novým vesmírům. Le tyran et l'esthète je albem koncepčním, epickým, plným výbuchů i přestávek. Začíná předehrou, otevře se, rozvíří bouři, nechá posluchače odpočinout a už ho žene do finále. Sabordage du songeur – Final obsahuje všechny atributy nahrávky. Tedy pozvolný úvod, frenetický střed a za hlasitých sborů do konečné katarze hnaný závěr.

Album je progresivní, že by jim mohla nejedna ikona ranku závidět. Je ale také dostatečně surové, aby zaujalo i milovníky pravé černoty. Mohutné sbory a orchestrace osloví ty, co rádi Anorexiu Nervosu a podobné spolky (na Emperor se tentokrát nedívám a nepomrkuju). Jednu chvíli jsem myslel, že slyším Batushku, ale ti jsou definitivně v háji. Jak pravá, tak falešná. A neřeším, kdo je kdo. Čert ty blázny vem!

Po zvukové stránce je album skvělé. Veškeré stopy jsou dostatečně průzračné, aby šly nejen slyšet, ale líbí se mi vzácná vyváženost mezi špinavostí a jedovatostí na jedné straně a dynamikou a čitelností na straně druhé. Kapela vedle sebe nasázela punkovou rubanici, disharmonické prvky, zběsilost, řevy, skřeky a vřískání versus krásné melodie, precizně vystavené kompozice, parádní čisté zpěvy, sbory a neustále vzrůstající dojem z neskutečného zážitku. I po delším čase stráveným ve společnosti Les Chants de Nihil a Le tyran et l'esthète a po přečtení svých slov neslevím z nadšení. Opravdu mi spadla brada, zůstala dole i po x posleších.