Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Les Claypool

Les Claypool's Duo de TwangFour Foot Shack

Jirka D.20.2.2014
Zdroj: FLAC (44.1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: „Four Foot Shack“ je deska napěchovaná zábavou, hudebním mistrovstvím a muzikantstvím, které jde až na podstatu toho, co tohle slovo představuje.

Jan Werich kdysi řekl: „Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Tento výrok by se dal parafrázovat tak, že spousta špatných a průměrných interpretů se snaží vytvořit dojem o své dokonalosti, ale dokonalých je skutečně málo. A z nich je ještě méně těch, kteří svou genialitu obrací naruby, svoje hudební vizionářství odívají do klaunovského kostýmu a skrývají je pod závoj humoru a parodie. Nekorunovaným králem tohoto ohroženého druhu muzikantů byl (a stále je) Frank Zappa, jedním z pokračovatelů jeho věčného odkazu je beze sporu Les Claypool.

 

Nahrávky jako „Pork Soda“ (1993), „Tales from the Punchbowl“ (1995) nebo „Sailing the Seas of Chees“ (1991) jeho domovské kapely Primus patří do zlatého fondu rockových experimentů, ale soudě podle občasných projektů typu Flying Frog Brigade či Bucket of Bernie Brains, ani volnomyšlenkářství v Primus nepřináší Claypoolovi dostatečný prostor pro plnohodnotnou seberealizaci. Jeho poslední výstřel nikoliv naslepo je spolupráce s kamošem Bryanem Kehoe z M.I.R.V, nazvaná jednoduše Duo De Twang. Však si to zkuste vyslovit (...), přeložit (duo brnkálistů), nebo zkrátit (DDT).

 

Duo de Twang

 

Obsah? Akustická kytara, akustická baskytara, někde u země tamburína, hudba na pomezí bluegrass, country a folku, hromada pohody, nezaměnitelný Claypoolův humor a k tomu střelené texty, kterým můžou konkurovat tak akorát ty od The Presidents of the USA. A přitom to měl být projekt na jedno vystoupení, pár skladeb od Primus, Claypoolových projektů, Bee Gees, Johnyho Hortona, Alice in Chains nebo Jerryho Reeda, potlesk, úklona a šmitec. Jenže Claypoolovi se tahle spolupráce zalíbila a tak ji dotáhl nejen na další pódia, ale i na oficiální desku, která pod vydavatelstvím ATO records Dave Matthewse a Corana Capshawa (mimochodem i poslední deska Primus nebo Gogol Bordello) vyšla na začátku února.

 

Na jednu stranu se zdá vše snadné – převzaly se písničky, aranže upravily pro výše uvedené nástroje, nahrálo se (studiově i živě) a pro potěšení své a několika skalních příznivců, kteří skoupí cokoliv s podpisem Leslího, vydalo. Album bychom mohli odbýt tvrzením o sbírce coverů, neřadové nahrávce, sbírkovém kusu pro nadšence a tím jít od válu. Jenže ono se povedlo víc, vznikla neskutečně zábavná deska.

 

Člověk musí být velmi dobrý muzikant a přitom dost praštěný podivín, aby vydal něco takového a Les Claypool s rezervou splňuje obojí. „Four Foot Shack“ je deska napěchovaná zábavou, hudebním mistrovstvím a muzikantstvím, které jde až na podstatu toho, co tohle slovo představuje. „Wynona’s Big Brown Beaver“ zní i přes svůj věk (téměř dvacet) úžasně svěže, Layne Staley musí prskat smíchy hlínu nad tím, co udělali z jeho „Man in the Box“, a to nemluvím o jasném favoritu alba „Stayin‘ Alive“ od Bee Gees. Dojmy z alba kazí pouze dvě věci: 1) dynamicky nekompromisní mastering, který vadí všude, ale u akustické produkce ještě víc a za 2) cena desky, o kterou jsem se ještě neodhodlal ochudit rodinu. Vše ostatní si užívám jako v poslední době máloco.

 

Duo de Twang


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 24.2.14 21:41odpovědět

Můj dvouměsíční syn tuto desku zbožňuje (dá-li se to tak říci). Rád u ní kope nožičkami, mává rukama a má prostě radost. A já jen dodávám, že jeho tatínek - tedy já - u toho má podobné stavy. :-)

Jirka D. / 25.2.14 7:20odpovědět

:)) je to asi jedna z cest, jak u prcka začít s dobrou hudbou ... Leslí je fajn volba :)

Garmfrost / 10.6.14 7:50odpovědět

To je super :) Náš malej teda takto řádil na Obituary nebo Bathory atd. Nicméně to mávání rukama nohama a bláznivý skákání to opravdu vybuzuje :D

Sarapis / 10.6.14 10:25odpovědět

Hehéé, tak tomu říkám vkus:) Náš malej taky nepohrdne metalem, stejně tak si pamatuju, že dost trsal i na Aerosmith. Každopádně když jsem mu pustil starý Metal Church, tak si zacpal uši a ne-ne-ne-ne. Mám to i vyfocený. To si s ním ještě budu muset vyřídit:) PS: nezaložíme vlákno na mimibazar.cz??

Jirka D. / 10.6.14 10:28odpovědět

Je to chytrý dítě, Metal Church ve mně vyvolávají úplně stejný reakce :)

Sarapis / 10.6.14 10:50odpovědět

Jirko, to mě vůbec nepřekvapuje:)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky