Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Liars - Mess

LiarsMess

Victimer9.1.2015
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Pošahaný popový minimalismus Liars funguje báječně, ale má malou vadu na kráse - až do úplného konce alba tento pocit nevydrží.

Měl bych tu jednu připomínku ze světa elektronické magie, která se za horkou novinku už nedá považovat ani náhodou. Je to již téměř rok, co nás americká trojka Liars omotala barevnou vlnou z babiččina klubíčka, přidala vytahaný pásek ze staré emgetonky a vše laškovně rozházela po pokoji, protože na pořadu dne bylo udělat ten správně rošťácký nepořádek - tedy "Mess". Pokud jsme na minulé desce "WIXIW" přistoupili na fakt, že Liars jsou již čistě elektronická záležitost, která si maluje své extravagantní tóny pouze počítačově naprogramovaným štětcem, berme poslední bordýlek v bejváku jako její milé pokračování. To, že jsou Liars rozjívení blázni libující si v prznění hezkých melodií a disharmonii hitových ambicí, jež ambicemi ani nejsou, na to už jsme si zvykli a jinak už to zřejmě nikdy nebude. Tak šup do bordelu!

 

Poslední deska dokazuje, že propadnutí neživým rytmům je definitivní, a to v nejvyšší možné míře. "Mess", to je minimalismus strojových beatů, kolem kterých tiše našlapuje zvláštní neklid a neustálá snaha za každou cenu neupadnout v kontrolovanou rovnováhu. Tik v oku při váhavém rozhlížení se kolem sebe, tik ve svalu, když se ruka snaží otočit další stránku této barevné knížky pro zlobivé děti a finální tik v hudbě Liars jako takové. Pop pro epileptiky, noise pro popíkáře a taneční hudba pro nepoučitelné chemiky, před nimiž nelze zavřít laboratoř. Záliba ve starých mašinkách je zásadní a "Mess" je tak dalším albem do sbírky setkání elektronického retra a nového přístupu k jeho opečovávání, což je prostě v kurzu. V případě Liars ale nemůžeme mluvit o přizpůsobení se nějaké standardní šabloně, jako spíš o hraní si ve svém pokojíku s jasným přehledem a vyhodnocením momentální situace. Navíc zrovna u těchto podivínů je krásně vidět, že s pokračujícím věkem jejich záliba v blbnutí pořád roste. No není to roztomilé?

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/liars%20recenze.jpg

 

U minulého alba jsem měl pocit, že jsem součástí jakési podivně náladové exkurze do polosvěta šílených nápadů. Dnes je přístup méně košatý, zato více pulsující a minimalisticky úderný. Tedy aspoň zpočátku, dejme tomu do dvou třetin alba. Pak se "Mess" trochu rozmázne, a i když stále s disharmonií sobě vlastní těkavě uhání vpřed, už se jakoby vypařuje z dohledu a někam se snaží schovat, snad s dojmem, že všeho moc škodí a svou rozvernost je třeba trochu provětrat. O žádný velký skok se nejedná, ale já s tím malý problém mám a dal bych přednost důraznějšímu závěru desky, neboť (chtě nechtě) pozornost sklouzává jinam.

 

Ovšem to nic nemění na faktu, že Liars nahráli nakažlivě nezbednou nahrávku, které dodali punc zvrácené líbivosti a pankáčského šarmu. U Liars nic nového, ale způsob provedení je ve znamení totální elektroniky se vším všudy. Dej ucho na dveře a přesvědč se, jestli už jsou pryč. Pokud ano, zase zabodovali, ale v případě minulého počinu byla má radost ze setkání o krapet vyšší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky