Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Light Bearer - Silver Tongue

Light BearerSilver Tongue

Symptom13.1.2014
Zdroj: 2x 12" gramodeska (černá)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Londýn má další kapelu, co hraje jako žádná jiná. Trendovost jim budiž odpuštěna.

V Anglii se dobré hudbě daří a díky Light Bearer získal ostrovní stát na poli post-hardcoru úspěšný vývozní artikl. Z popela Fall Of Efrafa a mozku Alexe CF povstala nová stálice!

 

Na komerčních radiostanicích se kapela se svými dvacetiminutovými opusy zřejmě neupíchne a zjednodušovat masám poslech krácením by nebylo šťastné řešení. Právě schopnost dát nudě košem na  ploše takového rozsahu poukazuje na jistou skladatelskou zdatnost. Light Bearer vědí, jak pracovat s dynamikou a harmonií, proto je na albu míst, kde skladba váhá, jako šafránu.

 

V porovnání s debutem LapsusSilver Tongue o něco uhlazenější zvuk, ale intenzivní náboj hudby, její forma a – abych tak řekl – „nezaměnitelné aroma“ zůstávají bez úprav. Onu intenzitu najdete například v závěrečných riffech skladby Aggressor & Usurper. Titulní monstrum Silver Tongue jen roste a dál se rozpíná tam, kde už by to jiní vzdali. Pokud jde o formu, Light Bearer na žánry nehledí. Hardcore, rock a metal (v moderním „post“ provedení), sludge i ambient, vše skladem.

 

 

Podobně jako u zmíněných Fall Of Efrafa, kde byl daný koncept tří alb s „králičím“ příběhem založen na knize Daleká cesta za domovem od Richarda Adamse, mají i Light Bearer předem připravený plán. Čekají nás ještě dvě alba, Magisterium a Lattermost Sword, aby byl příběh Æsahættr Tetralogy o Luciferovi z pera Alexe CF završen.

 

Vcelku bytelný a funkční kašírovaný gatefold obal v matném provedení ukrývá dva černé vinyly ve tvrdých papírových obalech. Minus za nepřítomnost antistatické vložky a bookletu, plus za bohatou ilustraci na maximální možné ploše.

 

Rozumí se samo sebou, že i přes zásah do hudebního vkusu může být pro některé dnešní posluchače problém s délkou skladeb. Light Bearer nenabízejí instantní zábavu, ale kontrastní epiku a ta si pro dosažení maximálního účinku pointy žádá trpělivost nad zvolna se rozvíjejícími motivy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky