Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Likho - Quiet Zone

LikhoQuiet Zone

Bhut2.7.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Prakticky první velká nahrávka kapely a hned taková podmanivá záležitost. Pro všechny milovníky drone, ambientu a samozřejmě depressive blacku. Silná věc.

Je mi docela jasné, že projekt jménem Likho nebude asi každému dobře znám. Však právě proto vzniká toto povídání, abychom si posvítili do hlubin tuzemských vod a vylovili v nich něco, co mnohým z nás sedne do nálady třeba naprosto perfektně.

 

Likho je one man projekt, který od počátku (někdy na začátku roku 2023) balancuje na hraně depressive black metalu, do kterého pozvolna vmíchává ambientní prvky. Hudební vývoj se profiluje a novinka jménem Quiet Zone je aktuálním vyvrcholením tvůrčích nápadů a kombinací, které za těch pár let autor nashromáždil. Každý singl, každé epko a další počiny mají svou osobitou tvář, a především unikátní atmosféru. A protože jsou tyto elementy silně podmanivé, je potřeba o nich hovořit.

 

Quiet Zone svým obalem prozrazuje, že půjde o jakousi zatuchlou náladu, kde se snoubí krása a genius loci opuštěných prostor v kombinaci s divokým životem takzvaného podsvětí, kde čelíme adrenalinovým schůzkám různých komunit, ať už jde o urbexery, graffiti writery nebo feťáky. Místo na obrázku na mě dýchá všemi těmito složkami a nevzdáleně od takových nálad se pohybuje i samotná hudba. Princip samoty a únik od společnosti je, myslím, určující klíč.

 

Tentokrát je Likho někde uprostřed mezi svou melancholií nabytou kytarovou hrou, ve které na vás zurčí explozivní směs depresivně táhlých melodií a podmanivě snových dálav, které jsme už dávno uznali velikánům jako Trist nebo Lifelover. Ovšem ambientní či jinak elektronické koření dotváří onu urbanistickou strukturu a zvláštně navlhlé podhoubí plné nebezpečí a tajemství. Ačkoliv cítím, že nejdokonalejší symbiózu těchto hudebních entit vytvořilo předešlé dílo/EP Past, tak i tentokrát jde o výživný materiál. Patrně však půjde o delší kontakt s takovou nahrávkou, takže je pravděpodobné, že i Quiet Zone nádherně vyroste. Ono to totiž není tak jednoduché, když přihlédneme k povaze nahrávky, kde se ukrývá devět skladeb, z nichž sedm čítá přes sedm minut délky. To je, myslím, dobrým obrazem toho, kterak je dílo masivní.

 

 

Hustota nálady je těžko prostupná a de facto tím dokonale podtrhuje podstatu sdělení a situování celku. Jemné tóny se mísí se znepokojivými. Přelévání atmosféry je však plynulé, lehké a když je třeba, tak i náležitě agresivní. To znamená, že tu najdete jak klidné kolébání, tak poměrně ostré výpady a správný blackmetalový lomoz v podpoře uhrančivých depresivně zbarvených melodií. Vokálu je minimum, ale když je ho zapotřebí, tak i ten dokáže vkusně vystihnout důležitost pasáže a správně zvolenou barvou do ní zapadnout.

 

Líbí se mi fakt, že každá skladba obstojí i samostatně jako singlový solitér, jelikož jde o poměrně propracované celky. Jejich společná spolupráce na albu jako takovém je však také příkladná. Rozvržení a určitá dramatičnost má patřičnou sílu a věřím, že vnímavého posluchače vtáhne bez obtíží. No, co vám budu pořád nutit – prostě to zkuste sami.

 

Pokud je mi známo, tak nahrávka (ani ty předešlé) nevychází v nějakém oficiálním nákladu. Prakticky jde o CD-R poskytnutá samotným autorem. To je trochu škoda, byl bych rád, kdyby nějaký vydavatel projevil o tento materiál zájem a poskytl mu důstojnou průpravu v podobě stylového lisovaného kousku s pestrým bookletem. Tímto trochu nadhazuji do éteru možnou udici. Ten materiál si to totiž rozhodně zaslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky