Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po prvních posleších projektu Lingua Mortis Orchestra feat. Rage jsem stále nebyl schopen vyřešit jednu hádanku - proč je vše zastřešeno tímto názvem a album není vydané jako další řadovka Rage? Nevidím jediný důvod, proč by tomu tak nemohlo být. Peavy a především klasicky vzdělaný Smolski na mnoha řadovkách své domoviny bez bázně a hany využívali symfoniky více než v malém množství a po poslechu výtvoru "LMO" chytám nejednu vazbu na starší materiál. Jasná stopa by zde tedy byla a nejde o zase tak velké umění, aby bylo nutno využívat jiný krycí název. Navíc v roce 1996 Wagner a jeho tehdejší kolegové dávno pojili symfoniku s metalem před soudobým stádem a komerční žni. Inu pánové se tak rozhodli a nám nezbývá nic jiného, než tomu vyčlenit další nervové úložiště.

Smolski a jeho klasická skladatelská část může tedy promlouvat bez omezení. Power metalová řež, ale i oddechovější formy tolik typické pro Rage jsou synonymem alba LMO. K Rage se přidružili zpěvačky Marchewska a Harnge (neznámé hlasy ve female symfo metalovém talonu), plus španělské těleso Orquestra Barcelona Filharmonia. Album se honosí konceptem, jehož inspirací byl příběh ze 16. století, jak jinak než o zinscenovaném procesu s typickou zápletkou - nařčení z čarodějnictví. Takže klasika a klišé jako prase. A co hudba? Ano, hudba tuto škatulku laská s chorobnou trpělivostí. Od klasicky vzdělaného Smolskiho jsem čekal více virtuozity a vzletnosti, možná více netradičního přístupu, ale mám dojem, že drtivé většině scény došla odvaha a prachy na experimenty. Tedy alespoň u těch, co jsou živi hudbou.

Bombastický zvuk jaksi nemůže chybět a stejně tak citace klišé dávno řečených jinými při marné snaze skloubit neslučitelné - symfonické těleso s elektrifikovanými nástroji. Na druhou stranu je potřeba družině kolem tělesa Rage vyseknout i pár kladných položek. Album je na poslech velmi příjemné i přes zvukový kabátek, který se mu přisoudil. Mohutnost bohužel dává málo vyniknout mnohahlavému symfonickému tělesu, zato perfektně sedí k říznější powermetalové poloze Rage. Druhou skutečností, která mě dokáže k hudbě připoutat na nesčetné bádací poslechy, je dobře podaná bombastičnost, líbivost a melodičnost, které hudebníci dokáží podat odlišnými prostředky a téměř každá skladba má silný vrchol, který u nejednoho melodika způsobí sukces.

Rage mají nemalý prostor, aby vše drtili svým power metalovým tankem, někdy v pravdě nesmlouvavě tvrdým, rozhodnutým početní přesile symfoniků neustoupit ani o píď za frontovou linii. Občas se trio rozhodne pro velmi rozzlobenou drsnou polohu a pokud se s nimi symfonici snaží držet dech, nezbývá než vyrvat sedadla v operní síni. Tah na branku s citem skórujícího zabijáka a dobré nápady smývají jisté paralely na Rhapsody of Fire, Therion či Avantasia. Naštěstí v podání Rage mám pocit, že ví, co chtějí říct a jak to podat, aby z toho nevypadla fraška a kupa naondulovaných sraček. „LMO“ drží perfektně pohromadě a Germáni Rage odvádějí precizní práci. To podstatné, k čemu se nepřiblížil Avalon z Tolkkiho pera, je zde ladně překonáno v základu a bez jakékoliv křeče.

Abych nestranil jen powermetalové stránce a symfonické mohutnosti, je nutné myšlenkami prohnat i křehčí formy, na albu prezentované velmi bohatě. Velký prostor je věnován krásně vystavěné epičnosti a všudypřítomné pompě. Občas mi v této poloze LMO přijde sympatičtější a uvěřitelnější než u velkých jmen stylu. Cit s jakou jsou jednotlivé party rozděleny mezi Wagnera, jeho dvě pěvecké partnerky a hosta Henninga Basseho, má své kouzlo. Některé harmonie jsou vskutku tak líbivé, až jim podléhám. Několikrát se roztírají barvy na rozsáhlá desetiminutová plátna a jsem jim věru rád, neb patří mezi to nejlepší, co album nabízí a nejeden příznivec symfonikou kořeněné melodiky bude v nebi. Závěr s dvěma bonusy "Straight To Hell" a "One More Time" je nelibou tečkou. Netuším, jak byly spáchány, ale naroubování symfoniky zde nevychází jak aranžérsky, tak zvukově a jedná se o velmi laciné bonusové cetky. Chlapíci uzmuli své vlastní starší kousky a jen se k nim připasovali trochu symfoniky, ta nemá sílu k ničemu jinému než ke čtvrtým až pátým houslím. Zbytečné a nehodnotné.