Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela, o které je dneska řeč, nese už od roku 1999 jméno Lord Agheros. Přesněji bych asi měl namísto označení kapela použít projekt jednoho muže, protože jediným a výhradním členem je člověk jménem Evangelou Gerassimos, který má na svědomí zpěv a všechny na desce slyšitelné nástroje. Svoje umění už stihl zaznamenat do tří studiových nahrávek, které vznikaly v letech 2007 (Hymn), 2008 (As A Sin) a tou loňskou, aprílovou je album s názvem Of Beauty And Sadness. Vyšlo u vydavatelství My Kingdom Music a dnes se na ni podíváme trochu z blízka.

Pro fandy stylů a žánrů si nejdříve vymezíme kolbiště, na kterém se budeme pohybovat. Oficiální zařazení kapely hovoří o ambientu, blacku a gothicu. Pravda, není toho málo a to bych se vůbec nebál přidat doom a místy i pěkně hrobařský funeral ... ale jenom místy. Tím se nám kolbiště rozšiřuje do takových prostor, že bychom se v mlze ani nemuseli najít, takže to shrneme do jednoho, nejdůležitějšího slova – ambient. To ostatní jsou pouze příkrasy, které v hudbě L.A. jdou celkem pohodlně vystopovat, ale netvoří jádro problému. Konkrétně black, ke kterému se kapela tak hrdě hlásí, lze ve větší míře najít snad jen v jedné skladbě (The Quiet Inside The Storm), jinak jde o takovou hřbitovní pohodu pro smutné duše. Album Of Beauty And Sadness nabízí celkem deset skladeb plus jednu bonusovku, orchestrální úpravu písně Dancing In The Dark z předchozího alba As A Sin; suma sumárum tři-čtvrtě-hodinka muziky.

Úvodní intro Prayer For A Memory je skladba silně provoněná orientem a jelikož se tento prvek již nikde dál nevyskytuje, nabízí se otázka záměru, účelu - přiznám se, nevím. Úvod tak vyznívá mírně exoticky, především ale jinak než celý zbytek alba, což přijímám s lehkým podivem. Dvojka The Wave je již typickou představitelkou tvorby Lord Agheros – sice s rychlejším a metalovějším nástupem, skvěle depresivním hlasem balancujícím mezi blackovými a doomařskými barvami, ale následně zcela zabředávající do silně emotivních a procítěných klávesových / klavírních pasáží. Kdo nemá rád klávesy, prchne pryč, protože tahle deska je založena právě na nich (o metal jako takový tu téměř neklopýtnete). Ostatní nástroje se vyskytují jen velice sporadicky. Po chvíli hledání lze najít kytaru (většinou akustickou), která si sem tam vybrnkává většinou jednoduché, ale příjemně chytlavé a přemýšlivé melodie; bicí (pravděpodobně programming) jsou odsunuty hodně na pozadí a slouží spíše jako kosmetický doplněk. Stejně baskytara je sotva slyšitelná, téměř jakoby nebyla. Klávesy, klavíry hrají dnes prim, jsou všude, starají se o posmutnělou atmosféru nahrávky, tvoří nosné linie skladeb, utváří téměř vše. Někdy mám ale pocit, že se hodně opakují, jeden motiv je ve stejné písni ke slyšení mnohokrát, stále dokola a pokud neupadnete do hluboké letargie, budou vás tyto pasáže možná mírně nudit. Právě díky zmíněným klávesovým partům jsou si podobné i některé sklady (Goodbye, Old Throne) a to někdy dost zásadně. V těchto okamžicích se mi opět nabízí už vícekrát vyřčená otázka o básníkovi a jeho záměrech, mám pocit, jako kdyby mu docházely nápady. Na druhou stranu se na albu vyskytují skladby, které popřou vše předchozí i následné, proletí nahrávkou jako kulový blesk a pokud se někomu podařilo přesunout mysl do stavu alfa, je z něj nemilosrdně vtažen zpět do reality blackovkou The Quiet Inside The Storm (jako snad jediná na albu podepřená hodně rychlou bicí kanonádou). Do následné Old Throne se zase podařilo dostat jakési ethno prvky a osmá Dopo La Notte je pro změnu doplněna ženským vokálem doprovázeným akustickou kytarou (a přiznávám, že povedeným a výborně se hodícím) v podání hostující Barbary Conti.

Snad už nikoho nepřekvapí, že Evangelou Gerassimos nahrál vše v Evangelou Studios a postaral se jak o závěrečný mix (a tady bych měl pár výtek na upozaděné nástroje), tak o mastering. „Chceš-li mít něco dobře, udělej si to sám“ – myšlenka na tomto albu dotažená téměř k dokonalosti, ženský hlas, pravda, sám nezvládl.