Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lord Mantis - Death Mask

Lord MantisDeath Mask

Victimer17.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Víc robotizace na poli zváleného sludge metalu posílá tento mrzký hudební přednes dál od bažin a zatím se to obejde bez zvednutí výstražného prstu klesající kvality.

Někdo ten svinčík musí uklidit. Mám na mysli nepořádek vzniklý devastujícím materiálem jménem "Pervertor", tedy ten pocházející z dob minulého alba nevybíravých Amíků LORD MANTIS. Tu pachuť budu mít týdny - říkal jsem si tehdy. Vydržela měsíce. Byla silně štiplavá, podrývala návaly do té doby skryté demence a když se rozhodla zválcovat dvorek před barákem, nebylo důvodu tomu bránit. Album "Pervertor" prostě smrdělo na sto honů, težce se smiřovalo s tím, že je to nový soused od vedle a radost nedělalo nikomu z okolních starousedlíků. Všichni do jednoho jsme pak ale propadli jeho divoké síle.

 

Fáze pokračování zbídačeného hudebního mechanismu LORD MANTIS dostala jméno "Death Mask", znovu mimořádně nehezký obal a především důvod k zvrácené radosti. Co deska, to jiný label. Co deska, to jiná forma destrukce. Momentální zakotvení u Profound Lore Records představuje LORD MANTIS na okraji zájmu, přesto o dost přehlednější, kdy lze v bahnem zaflákaných obličejích rozeznat rysy protagonistů. Došlo k zakoupení většího množství elektronických udělátek a prostě se celkově trošku ubralo z trvalého tahu na branku. Ten už tolik nebolí.

 

 

O nějakém ústupu z vydobytých pozic ovšem nemůže být řeč. LORD MANTIS dál klečí na vašem hrdle, proklínají vaše matky a nesvatě trestají vaše sestry. Jen to dělají krapet civilizovaněji. Tedy pouze ve smyslu jistého udusání vlastní krvelačnosti v lomozícím prostoru industrialu, neb zrovna ten není tím pravým ořechovým pro lidštější zacházení. Chlív se jen rozrostl o další dimenzi. Elektrárenskou. Byla tam i minule, ale jen v pozadí, dnes je její poznání mnohem markantnější. Ve výsledku to nic nemění na jistém druhu "lordí" odpornosti, která nyní více podléhá moderní mutaci a chlív je rázem spíše ústavem pro choromyslné. Náležitě vybavený, plný hračiček, pomůcek a hejbátek.

 

Nic proti tomu nemám, tohle ostatně čas od času napadne udělat nejednu misantropii chrlící bestii. Ovšem staří dobří LORD MANTIS zní poněkud přesvědčivěji, jsou hnusnější, špinavější a ne tolik kliničtí. Tedy ještě na samém začátku alba, pak roste jejich chuť po přehrabování se v drátkách a rozostření hlasu. Jsme svědky setkání dvou světů, jenž si zatím pouze očichávají své genitálie, než aby spořádaně žily na jednom smetišti zvratků a beznaděje. LORD MANTIS testují naši trpělivost, stejně jako hloubku svého průzkumu, zda-li bude podobný přístup jim samotným něco platný. Marný pokus to není, ovšem doladit detaily ještě bude třeba. A ty milý posluchači? Chcípni o kus dál.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky