Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lowercase Noises - This Is For Our Sins

Lowercase NoisesThis Is For Our Sins

Ruadek13.6.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Tato deska promlouvá hodně tichým a smutným hlasem, který je ale ve svém důsledku natolik silný, že nepotřebuje nic víc. Nepopsatelné kouzlo velmi zvláštní desky.

Dnes pro vás mám velice speciální věc, kterou je mi velkou ctí zrecenzovat a přiblížit lidem, kteří se nebrání delším kompozicím v čistě instrumentálním duchu. Jedná se o koncepční album, které vypráví jeden z nejsilnějších lidských příběhů, o jakém jsem kdy zaslechl. Příběh smutný, krutý a velice emotivní – a taková je i hudba samotná. Že tohle nebude poslech na půl ucha při zapnuté pračce s jednou rukou ve kbelíku s prádlem, to je myslím celkem jasné.

 

Lowercase Noises je projektem Andyho Othlinga, multiinstrumentalisty a producenta z Albuquerque v Novém Mexiku. Tento čilý chlapík má už za sebou poměrně velký počet desek, z nichž se vše pohybuje v žánrech ambientu, post-rocku a orchestrální muziky. This is For Our Sins je jeho aktuálním počinem, který jsem objevil zcela náhodně a o to víc zacvičil mým žebříčkem nejlepších instrumentálně pojatých alb. Tento počin je zcela specifický, ukrývá v sobě malou dávku post-rocku a velkou dávku ambientních ploch, smyčcové interpretace v podobě vážné hudby a nějaké ty černobílé klapky. K tomu nelze opomenout posmutnělé chorály, které dohromady tvoří jakousi formu žalmu za utrpení, o kterém album vypráví.

 

 

 

This is For Our Sins zhudebňuje příběh rodiny Lykov, rodilých Rusů, kteří odešli z civilizace a 40 let žili v naprosté divočině, než je v roce 1978 objevil vrtulník plný geologů. Ani poté se rodina nevrátila zpět do civilizace a jejich poslední členka dodnes žije o samotě tam, kde její rodina založila dům. Album začíná čistým sborovým žalmem, který postupně přejde do unikátní harmonie několika málo nástrojů, aby vyvrcholil nástupem kytar a bicích a uklidnil se smyčci. Andyho vyprávění jde postupně skladbu po skladbě celým rodinným osudem, tedy od první smrti kvůli víře přes odchod rodiny do tajgy na Sibiři. Často posloucháme pouze citlivé pianové pasáže, lehce zasněné, kde každý úder do klapky má svůj důraz a hodně dobře zvládnutý cit pro gradaci tu hraje zásadní roli. Lowercase Noises jsou a vždy byli kapelou na pomezí ambientu a hodně zajímavého koketování s rockovou hudbou. I díla předchozí by se dala mnohdy přirovnat k prvotním Sigur Rós, kde vše dokáže plynout pomalu a každá skladba má jednotný silný motiv, který je rozvíjen. A právě islandskou veličinu na  This is For Our Sins slyším v některých pasážích opravdu hodně. Toto zjištění však nepovažuji za kopírování bez myšlenky ale za vzor, který Andy uctívá a používá ve svém výrazivu.

 

Hodně zajímavé je složení nástrojů na albu, které je jedním z největších kladů desky. Úchvatně zní především violoncello, překrásně zakomponované téměř do všech skladeb, občasně přebírající hlavní melodickou linku a tedy dominantní postavení nástroje. A pozastavím se ještě u druhého nástroje, který u této skupiny nezní poprvé – banjo. Tento malý strunný nástroj – stejně jako třeba ukulele – dokáže být neskutečným způsobem výrazný. A k ruské tragédii o několika dějstvích se perfektně hodí.

 

Osud rodiny Lykov se začal naplňovat v roce 1936, kdy byl zabit bratr Karpa Osipoviche Lykova, otce od rodiny, která si chtěla zachovat svou víru (Old Believers) a spolu se dvěma dětmi odešla na Sibiř, kde zůstala nepovšimnuta 250 kilometrů od jakékoli civilizace a pomoci. Za tu dobu počali další dva potomky a všichni žili pospolu v děsivých podmínkách ledu, sněhu a mrazů. V roce 1978 je objevila helikoptéra s geology, ani ti však rodinu nepřesvědčili k návratu do lepších podmínek. Úmrtí v rodině začalo ještě před příletem helikoptéry, matka čtyřech dětí zemřela hladem v roce 1961. Dvacet let po ní i její tři děti, sedm let poté i jejich otec. Posledním žijícím členem rodiny je dodnes žijící Agafia, která je poslední kapkou slzy hluboce věřící rodiny.

 

Vyzdvihuji skladby o smrti, kterých tu je povícero. Skutečně vyjadřují tu tíhu a smutek, vzdáleně mi asociují geniální soundtrack k filmu The Fountain od Clinta Mansella a Kronos Quartetu. Titulní skladba This is For Our Sins má zajímavý smyčcový motiv, který v harmonii na banjo tvoří originální souhru a posmutnělou katarzi. Death of a Godmother doprovází čistý zpěv, skutečnost smrti matky hladem umírající rodiny je silná ve všech ohledech. Album končí stejně smutně, jako začalo. Dcera dodnes žije sama, nikdo a nic ji už ve společnosti žít nedonutí.

 

Zvukově je album vynikající, chce hodně klidný a soustředěný poslech. Nástrojová paleta je příjemná, zní tu hodně perkusí, hodně zajímavý klávesový / pianový rejstřík, výborně vybraní pěvci pro doprovodné sbory. Nakonec už pouze vězte, že album lze zakoupit na digitálním shopu Bandcamp.com od necelých 10-ti dolarů a výše (digitální verze) + možnost vinylové verze v double provedení.

 

 

Nakonec zůstává hořký pocit ze zoufalého rozhodnutí rodiny, která trpěla za vlastní hříchy – tedy hříchy rodičů. Jak slepé a krátkozraké může být rozhodnutí odejít do kraje, kde dozajista zemřu hlady. A jak nesmyslné je zplodit další dva potomky v krajině, která je jednou z nejkrutějších na Zemi. Příběh o mnoha hladinách a o tom, že zhudebnit jej považuji za velké umění.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky