Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucifer

Lucifer's ChildThe Order

Garmfrost14.1.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od labelu
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Skladby na The Order nesmírně zábavné, hudebně pestré a pěvecky stylově ďábelské.

Řecko miluju! Vím, píšu to všude a pořád. Tato horká končina rodí jeden hudební klenot za druhým. Sympatické je, že rodí stále. Na rozdíl od jejich půdy. Legendy extrémní hudby natáčí desky, které pořád svým způsobem mluví do dění na scéně. Jsou tu ale i jména nová, která přináší svěží vítr do zažitých pořádků. Mimo progresivní interprety zde mají i vášnivé maniaky, kteří nejen že pomáhají legendám znít stále moderně, ale následně ve svých kapelách starý styl rozvíjí se ctí, zahraný skvělým řemeslem a s bezmezným nadšením.

 

Hovořím o mladých muzikantech, které budete znát z Rotting Christ, Chaostar nebo Nightfall. Jména jako George Emmanuel, Stathis Ridis, Nick Vell nebo Marios Dupont už dávno nejsou neznámá. Své renomé si za roky působení na blackmetalové scéně budovali poctivě. Síly před časem spojili pod názvem  Lucifer's Child. Tři roky starý debut The Wiccan zaznamenal jistou odezvu, nicméně mohla být větší. Určité kouzlo totiž album mělo. Od jeho následovníka jsem nečekal nic jiného, než že se bude opět jednat o dobrý mazec, nic víc ani nic míň. The Order pokračuje tam, kde předchůdce skončil. Ke slyšení jsou ty samé postupy, ta samá energie z písní sálající. Je ovšem znát, že si za ty roky kluci spolu sedli. Protože The Order je kvalitativně o hodně výš než The Wiccan. Poslech novinky přináší mrazení v krvi a láká ke spokojeně vzteklému řevu a mlácení hlavou.

 

Osm skladeb hned od prvních tónů uhání v kvapíkovém tempu. Viva Morte je otvírák jako víno! Mix typicky řeckého blacku s deathovou řevnivostí drtí mozky posluchačů. Zkušenosti a schopnosti muzikantů tvoří z výplachu dobrý metalový extrém, kde si své místo najdou jak parádní vokály, tak kytarové harmonie. Tempo je rytmicky sporé, zaměřené na rychlost. Milovníci Rotting Christ, ale i Watain si mohou přijít na své. Jisté zvolnění a zakomponování retro progrese přináší titulní The Order. Skladba je stále energická, tak jak celá deska, ale mohutnými sbory poháněná a hymnickou atmosférou bojovného ducha připomíná Rotting Christ ještě víc než cokoliv jiného na albu. Sakise připomíná i Dupontův hlas. Ono by šlo šmahem  Lucifer's Child odsoudit pro revivalové tendence. Domovské kapely členů Luciferova dítěte jsou znát z každého cinknutí. Nějak mi to nejde. Skladby jsou opravdu vydařené. Víc než opisování z tvorby cítím vzdávání holdu a lásku ke kořenům.

 

Ostatně hned Fall of the Rebel Angels předchozí dojmy a pocity rozkládá a hází do jiného světla. Chlapi se zde rozparádili a do hodně old schoolového blacku vetkali progresivní nitky a klasický heavymetalový feeling. Kluci si hrají s detaily. Skladbám a desce všeobecně moc sluší tato umělecká rozmáchlost. Ani na chvíli není možné cítit únavu nebo prázdné místo. V každé vteřině se něco děje. Což podtrhuje i notně atmosférická, byť stále fest ostrá Through Fire We Burn. Tempo je groove i rozvolněné. Skladba graduje. Od úvodní hry si s náladou na akustické kytary si píseň bere citlivou práci s náladami. Dumont je schopen i melodického řevu. Rozjezd El Dragón přesně v duchu Fall of the Rebel Angels srovnává do latě blackový extrém i progresivně hardrockový nádech. Vše funguje v duchu Lucifer's Child. Je evidentní, že si kapela své místo nachází a daří se jí přitom znít přirozeně.

 

Black Heart se noří do trýznivého smutku, bez čertova sípání se ale neobejde. Haraya vrací na světlo razanci i odkaz k tomu, co dělají Watain. Rozloučení v podobě Siste Farvel ty Rotting Christ opět připomíná. Tatáž katarze na závěr alba, ty samé drásavé harmonie a vztekle ohnivý vokál přelévající se do mučivého křičení. Album pak končí doslova v agónii, která je tak nakažlivá, že si masochisticky dáte poslech znovu.

 

 

Předpokládám, že je jasné, že jsem z The Order nekriticky nadšený. Kriticky bych rád dodal, že zápory slyším zejména v mizivé originalitě, což u muzikantů formátu členů  Lucifer's Child opravdu chápu jako záměr a poctu svým kořenům. Jinou výtku pro The Order vskutku nemám. A protože jsem se chtěl určité předpojatosti vyhnout, s recenzí jsem si dal na čas. Písničky na desce jsou nesmírně zábavné, hudebně pestré a pěvecky stylově ďábelské. Myslím, že nikdo bez výjimky nečeká od podobných nahrávek stylotvorné tendence a bůhvíco jiného nereálného. Jedná se čistě o vášeň a radost. Je to málo nebo přesně to pravé?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky