Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lucynine - Melena

LucynineMelena

Bhut20.2.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC + Edifier R1280DB
VERDIKT: Deska zrozená z utrpení, aby vás přiměla také trpět. Toť slova autorova, nuže tak s chutí do toho. Je to spleť disharmonie a příjemného pokřivění, což je vlastně i fajn.

Kříženec stylů a nálad si říká Lucynine. Pochází z Itálie a svým loňským dílem jménem Melena dokáže uspokojit zajímavou škálu fanoušků. I přes svou více než desetiletou existenci se jedná o pojem, který – třeba mě – doposud úspěšně míjel, ačkoliv jeho hudební zaměření je mi po chuti. Čerpám však zejména ze zkušeností s poslední nahrávkou Melena. Ty starší nechám teprve načerpat nějakému hlubšímu poznání. Zatím si tu takto bez zkušeností a zátěže minulosti nechme prolétnout hlavou tuto pozoruhodnou novinku.

 

Asi by se hodilo už trochu blíže představit směr, kterým Lucynine kráčí, aby čtenář věděl, zda má smysl číst dál. Nebo už tento text zkratkovitě proklikl, pustil si ukázku a čerpá do hlavy vlastní dojmy? Nespěchejte přece, že ano. Trochu nicneříkající a mnohdy takřka nadužívané nálepkování slůvkem avantgarda jsem nucen použít i nyní. Jednak proto, že mi rozvernost písní a skoky mezi náladami připomínají podobně smýšlející spolky, a jednak i proto, že kytarový zvuk je často ohýbán do téměř blut-aus-nordovského azimutu a jemu spřízněného kolísavého mučení kytarových frekvencí. Z tohoto avantgardního, dalo by se říci post-blackového hnízda vylétá pták nespoutaný jak hardcore sám. A to je, prosím, další nosný styl – hardcore/crust, který se tu nenápadně prolíná a vystrkuje své upocené snažení na odiv. Disharmonická nervozita si však často bere slovo, aby svým lehoučkým krokem zajímavě rozbila metalové běsnění. Ale tady je potřeba nastavit správné vnímání sousloví „metalové běsnění“. Máme tu totiž mix hardcore a blacku a toto burácení je patřičně podivné a rozostřené.

 

 

Vymykání se běžným muzikantským mantinelům hází poslech Lucynine do nelehkých zážitků. Zároveň však přináší svobodomyslný element, který se tu vznáší a snaží se dýchat silně a intenzivně. Je zvláštní, jak jej hudba záměrně dusí a šlape mu po štěstí. Když si ale vlastně čtu autorovo přiznání a vysvětlení konceptu alba, je mi to nakonec jasné. Snaha působit rozrušeně, nesourodě a vyšinutě je však dobře ukočírovaná, takže to nepůsobí jako zbytečný paskvil, ale má to svůj řád. Když je potřeba patřičného tlaku, zbytečně se neexperimentuje. Když je potřeba rozložit posluchače na nesvéprávnou, depresí stiženou trosku, začne se akorátně plout mezi zvláštnostmi. Ale pořád z toho cítím nějaká pravidla a smysl. Jasnou vizi cíle. Zkrátka – jak se říká – účel světí prostředky.

 

A ten zmíněný koncept? Autor už na obalu odkrývá svůj záměr. Je na něm vidět kousek mrtvého ptáka. Tím ptákem je straka. Straka je údajně symbolem svobody a radosti, takže její smrt poukazuje na beznaděj. V severské mytologii dokonce jde o posla bohů a ptáka bohyně smrti. V Británii je to předzvěst špatných zpráv a smutku. Takže jak sám autor doslova říká: „je to deska zrozená z utrpení, aby vás také přiměla trpět“. Tak to zkuste.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky