Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunatic Soul - Impressions

Lunatic SoulImpressions

Jirka D.7.2.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Další deska Lunatic Soul, kterou si rád poslechnu jako povedenou a dobrou, ale sílu a množství nápadů, jaké se Dudovi podařilo dostat na svůj debut, nenacházím.

Podle všeho se zdá, že studiový projekt Lunatic Soul jde Mariuszi Dudovi k duhu a svou vlastní realizaci mimo mantinely Riverside si vyloženě užívá. Jestli mezi vydáním prvního „černého“ alba a jeho „bílého“ následníka uplynuly téměř přesně dva roky, tak cesta ke třetí desce byla zkrácena na polovinu. Loni v říjnu vyšlo další album pocitů, nálad, dojmů a hudební fantasie ... jedním slovem Impressions. Jestli je tato deska oficiálně řazena ke svým dvěma předchůdkyním a hovoří-li se o trilogii, či dle tvrzení denního tisku stojí sama o sobě, nevím, soudě ovšem podle poslechu, Lunatic Soul se dál ubírá v hudební cestě, kterou započal v roce 2008. Snad až na drobné detaily.

 

Ony detaily stojí ovšem mimo rámec reality, striktních pravidel a norem, a stejně jako název desky mluví cosi o dojmech a náladách, tak i vnímání posluchačovo se bude odehrávat pouze v této rovině; jak taky u LS jinak. Asi málokoho, kdo se s touto hudbou setkal již dříve, překvapí plejáda nástrojů, která se objevuje v osmi nových skladbách novinkového alba – od těch klasických (elektrická i akustická kytara, bicí, basa), přes méně časté (flétna, perkuse, ukulele, klávesy, piáno), až po nezvyklé a v rockové muzice používané jen zřídka (zvonkohra, kalimba, guženg). K tomu přidejte nějaké ty efekty a samply, dva hostující muzikanty a plnou náruč hudebního kumštu a základní představu byste měli mít hotovou.

 

Pokud bych měl hovořit o nějaké změně čistě objektivního rázu, byl by to posun do hájenství více alternativních, méně rockových. Úvodní tři skladby jakoby svou lehkostí koketovaly s poslední deskou Radiohead, i když vrstvení zvukových ploch není tak složité a hudba se místy posouvá až k minimalistickému pojetí. Lehkost, ladnost, ale třeba taky nevýraznost budou možná slova, která vám při poslechu prolétnou hlavou. Jistý předěl přichází až v závěru třetího „dojmu“, ke kterému se skladba postupně propracovává, velmi opatrně přikládá do ohýnku atmosféry, a až ke svému konci graduje emočně i instrumentálně. Celkem zvláště potom působí skladba následná, která mi do celkového konceptu moc nezapadá. Měl-li bych ji k něčemu přirovnat, tak především díky zasněnému popěvku (který je ostatně výjimkou, deska je skoro výhradně čistě instrumentální záležitostí) slyším Neigeho jako vystřiženého z dívčího časopisu. Jinak ale album ubíhá vpřed dost poklidně, jako nejpřiléhavější slovo mě napadá „plyne“ ... a to vyrovnaně a oddechově, někde na pomezí mezi bděním a spánkem. Soustředí se na hru s tóny a s nástroji, maluje a skládá lehké hudební koláže a podněcuje především posluchačovu fantasii, která, bude-li chtít, má možnost se rozběhnout do volných polí hudební inspirace.

 

Té mé se nějak nechce, snad usnula, snad se vyčerpala při psaní tohoto textu, a tak výraznější oživení přináší až dvě zremixované písně obsažené na konci desky, které byly vybrány rovným dílem z předchozích dvou alb. Dudův zpěv jim sluší, přidává další, obohacující rozměr a při (možná hodně subjektivním) srovnání síly a hloubky Gravestone hill vs. Summerland pochopíte, proč mám podstatně raději „černou“ desku. Ta i nadále zůstává nepřekonaná. Tečka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky