Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Podle všeho se zdá, že studiový projekt Lunatic Soul jde Mariuszi Dudovi k duhu a svou vlastní realizaci mimo mantinely Riverside si vyloženě užívá. Jestli mezi vydáním prvního „černého“ alba a jeho „bílého“ následníka uplynuly téměř přesně dva roky, tak cesta ke třetí desce byla zkrácena na polovinu. Loni v říjnu vyšlo další album pocitů, nálad, dojmů a hudební fantasie ... jedním slovem Impressions. Jestli je tato deska oficiálně řazena ke svým dvěma předchůdkyním a hovoří-li se o trilogii, či dle tvrzení denního tisku stojí sama o sobě, nevím, soudě ovšem podle poslechu, Lunatic Soul se dál ubírá v hudební cestě, kterou započal v roce 2008. Snad až na drobné detaily.

Ony detaily stojí ovšem mimo rámec reality, striktních pravidel a norem, a stejně jako název desky mluví cosi o dojmech a náladách, tak i vnímání posluchačovo se bude odehrávat pouze v této rovině; jak taky u LS jinak. Asi málokoho, kdo se s touto hudbou setkal již dříve, překvapí plejáda nástrojů, která se objevuje v osmi nových skladbách novinkového alba – od těch klasických (elektrická i akustická kytara, bicí, basa), přes méně časté (flétna, perkuse, ukulele, klávesy, piáno), až po nezvyklé a v rockové muzice používané jen zřídka (zvonkohra, kalimba, guženg). K tomu přidejte nějaké ty efekty a samply, dva hostující muzikanty a plnou náruč hudebního kumštu a základní představu byste měli mít hotovou.

Pokud bych měl hovořit o nějaké změně čistě objektivního rázu, byl by to posun do hájenství více alternativních, méně rockových. Úvodní tři skladby jakoby svou lehkostí koketovaly s poslední deskou Radiohead, i když vrstvení zvukových ploch není tak složité a hudba se místy posouvá až k minimalistickému pojetí. Lehkost, ladnost, ale třeba taky nevýraznost budou možná slova, která vám při poslechu prolétnou hlavou. Jistý předěl přichází až v závěru třetího „dojmu“, ke kterému se skladba postupně propracovává, velmi opatrně přikládá do ohýnku atmosféry, a až ke svému konci graduje emočně i instrumentálně. Celkem zvláště potom působí skladba následná, která mi do celkového konceptu moc nezapadá. Měl-li bych ji k něčemu přirovnat, tak především díky zasněnému popěvku (který je ostatně výjimkou, deska je skoro výhradně čistě instrumentální záležitostí) slyším Neigeho jako vystřiženého z dívčího časopisu. Jinak ale album ubíhá vpřed dost poklidně, jako nejpřiléhavější slovo mě napadá „plyne“ ... a to vyrovnaně a oddechově, někde na pomezí mezi bděním a spánkem. Soustředí se na hru s tóny a s nástroji, maluje a skládá lehké hudební koláže a podněcuje především posluchačovu fantasii, která, bude-li chtít, má možnost se rozběhnout do volných polí hudební inspirace.

Té mé se nějak nechce, snad usnula, snad se vyčerpala při psaní tohoto textu, a tak výraznější oživení přináší až dvě zremixované písně obsažené na konci desky, které byly vybrány rovným dílem z předchozích dvou alb. Dudův zpěv jim sluší, přidává další, obohacující rozměr a při (možná hodně subjektivním) srovnání síly a hloubky Gravestone hill vs. Summerland pochopíte, proč mám podstatně raději „černou“ desku. Ta i nadále zůstává nepřekonaná. Tečka.