Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lustre - Wonder

LustreWonder

Bhut1.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Balzámem na smutné současné podzimní časy je obdobně laděná hudba, která jakoby měla pochopení pro náš momentální stav. A právě přesně pro tyto okamžiky zoufalství můžeme použít aktuální "Wonder" od Lustre.

Třebaže jsem od Lustre naposledy slyšel Night Spirit, snad mi nic zásadního v jejich diskografii neuniklo. Mám tu před sebou jejich aktuální počin Wonder a jistý posun je skutečně znát, však to máme nějaké čtyři roky vývoje. Jednočlenná kapela v čele s osobou jménem Nachtzeit (workoholik každým coulem), krom zmíněného a nyní probíraného alba, stačila letos vydat ještě EP a kompilačku. K historickým faktům ještě můžeme přičíst, že aktuální album je čtvrté dlouhohrající a obsahuje čtyři skladby.

 

Hudba od svého začátku jde přímo na věc. Už při prvních vteřinách s její přítomností nám otevře svou chvějivou náruč a obepne tělo medvědím sevřením. Konejší a utěšuje. Je totiž s námi zadobře a dokáže si zalamentovat stejným způsobem jako my. To se promítá zejména v použitém skřehotavém vokálu, který odráží ponurost těchto dní. Nespokojenost je vyburcována krátkou vokální pasáží a pak už přijde jen do škrábání po zádech. Tep se pomalu uklidňuje, hlava chladne, křečovité zatínání rukou povoluje. Naštěstí toho zlého black metalového na albu příliš nenajdeme, takže pokud zrovna čmucháte nějakou UG prasečinu, máte smůlu. Lustre je daleko atmosferičtější a konejšivější hudba, mající v sobě cit a galantnost. Využívá ambientní přísady pro zvláštní nalazení mysli a docílení patřičného rozpoložení, které v nás vyvolává současná podzimní (postvolební) atmosféra. Jde o stavy melancholie, snění a unikání ze současna.

 

Album je proto klidné a hezky se poslouchá, jediné, co jej může narušovat, jsou právě použité vokály, mající funkci varovného signálu, aby ten náš snivý úlet nebyl návykový a neměl fanatického důsledku. Nálada alba se tím pádem mění, mění se jako barva listí na stromech, přeřizování hodin, den a noc, barva zvolených stran. Ovšem nepřetrhává a nepřerušuje určitou linii, kterou protkává celé dílo. Onou linií můžeme označit zvolené tempo, je totiž přesně takové, aby nám stačilo do kroku. Nespěchá, jen se potuluje a prohlíží okolí. Občas někde pozastaví, jindy popoběhne, ale vesměs nemá znepokojující vlastnosti nestálosti a přelétavosti. Nápomocny mu k tomu jsou i klávesy s dominantními nekonečnými melodiemi. V pozadí, ale opravdu v pozadí je black metalový roj kytar a někde v mlhavé dálce stojí bicí. Víme, že tam někde jsou, spatřujeme jejich obrys, ale nekazí nám ten pocit z panoramatického pohledu. Vniknout do útrob této desky nebude jistě pro nikoho problém. Její atmosférická kolonáda je k procházení přizpůsobena všem, kdož jsou schopni nasávat sílu podobného prostoru. Můžeme ji přirovnat k Isolated, Austere, Lantlos či dalším.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky