Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lustre - Wonder

LustreWonder

Bhut1.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Balzámem na smutné současné podzimní časy je obdobně laděná hudba, která jakoby měla pochopení pro náš momentální stav. A právě přesně pro tyto okamžiky zoufalství můžeme použít aktuální "Wonder" od Lustre.

Třebaže jsem od Lustre naposledy slyšel Night Spirit, snad mi nic zásadního v jejich diskografii neuniklo. Mám tu před sebou jejich aktuální počin Wonder a jistý posun je skutečně znát, však to máme nějaké čtyři roky vývoje. Jednočlenná kapela v čele s osobou jménem Nachtzeit (workoholik každým coulem), krom zmíněného a nyní probíraného alba, stačila letos vydat ještě EP a kompilačku. K historickým faktům ještě můžeme přičíst, že aktuální album je čtvrté dlouhohrající a obsahuje čtyři skladby.

 

Hudba od svého začátku jde přímo na věc. Už při prvních vteřinách s její přítomností nám otevře svou chvějivou náruč a obepne tělo medvědím sevřením. Konejší a utěšuje. Je totiž s námi zadobře a dokáže si zalamentovat stejným způsobem jako my. To se promítá zejména v použitém skřehotavém vokálu, který odráží ponurost těchto dní. Nespokojenost je vyburcována krátkou vokální pasáží a pak už přijde jen do škrábání po zádech. Tep se pomalu uklidňuje, hlava chladne, křečovité zatínání rukou povoluje. Naštěstí toho zlého black metalového na albu příliš nenajdeme, takže pokud zrovna čmucháte nějakou UG prasečinu, máte smůlu. Lustre je daleko atmosferičtější a konejšivější hudba, mající v sobě cit a galantnost. Využívá ambientní přísady pro zvláštní nalazení mysli a docílení patřičného rozpoložení, které v nás vyvolává současná podzimní (postvolební) atmosféra. Jde o stavy melancholie, snění a unikání ze současna.

 

Album je proto klidné a hezky se poslouchá, jediné, co jej může narušovat, jsou právě použité vokály, mající funkci varovného signálu, aby ten náš snivý úlet nebyl návykový a neměl fanatického důsledku. Nálada alba se tím pádem mění, mění se jako barva listí na stromech, přeřizování hodin, den a noc, barva zvolených stran. Ovšem nepřetrhává a nepřerušuje určitou linii, kterou protkává celé dílo. Onou linií můžeme označit zvolené tempo, je totiž přesně takové, aby nám stačilo do kroku. Nespěchá, jen se potuluje a prohlíží okolí. Občas někde pozastaví, jindy popoběhne, ale vesměs nemá znepokojující vlastnosti nestálosti a přelétavosti. Nápomocny mu k tomu jsou i klávesy s dominantními nekonečnými melodiemi. V pozadí, ale opravdu v pozadí je black metalový roj kytar a někde v mlhavé dálce stojí bicí. Víme, že tam někde jsou, spatřujeme jejich obrys, ale nekazí nám ten pocit z panoramatického pohledu. Vniknout do útrob této desky nebude jistě pro nikoho problém. Její atmosférická kolonáda je k procházení přizpůsobena všem, kdož jsou schopni nasávat sílu podobného prostoru. Můžeme ji přirovnat k Isolated, Austere, Lantlos či dalším.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky