Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

LUX OCCULTA zastavili svůj čas v roce 2002, těsně poté, co světu dali svůj jistě zajímavý pohled na metalovou avantgardu, kterou v sobě podněcovali od počátků. Nejdřív ji chránili a nechali se vést temnější minulostí, aby v následujících letech naplno odhalili to, co doopravdy určovalo jejich tvář. To bylo ale vše. Dál nic, jen ticho, málem zapomenuté, dobře schované a kdo by tušil, že ještě nadejde jejich chvíle, mohl by vysedávat po klasickém televizním programu ve studiu s rádoby magickým vybavením, trochou cikánství a nadváhou, aby věštil budoucnost. Po kapele se zkrátka zavřela voda.

Až dodnes, i když nebudeme skákat radostí, natož se utápět v euforii. Uleháme totiž ke spánku a necháme se ukolébat. Ano, přesně tak si lze vyložit název alba. A šokující pocity, které nějaký návrat od Krakowa jen těžko vstřebávají, střídají naprosto identicky působící dojmy z proměny hudební. LUX OCCULTA nezbloudili ve tmě, jakkoliv je jejich světlo ukryté ve stínech ponurých ulic nevábných domů, jen se oprostili od metalové obce a svůj avantgardní projev tahají jinými kouty matky hudby. Dotkneme se jazzu, rocku, úplně nejvíce asi elektroniky, která je zastoupena více směry, nechybí ambientní plochy, lidová tvorba a dohromady se ocitáme v nesmírně bohaté společnosti, kde zní chvíli domácká polština, chvíli vypůjčená francouzština v doprovodu akordeonu a když dojde na lámání chleba, tak ze změti nesrozumitelných kreací vyběhne melancholická synthpopová linka, za kterou by se nemuseli stydět ani Depeche Mode. Ale jen na chvíli, protože ve vedlejším pokoji už soused tiskne ke rtům trubku a přehrává si stupnici do tmy městských uliček. Račte se tedy vzpamatovat, máme tu oříšek jak se patří.

My v uličkách ovšem nezůstaneme. Jdeme dál, do pokoje, kde ve stínech procházejících se po zdech usínají malé děti na klíně matky, jenž si sama není jista, zda její duši nezahalil strach z podivně vyhlížejícho pokojíku, který kdysi tak pečlivě dětem zařizovala. Otec je na šichtě a s domácností pomáhající babička si vedle prozpěvuje polské lidovky zpod Beskyd, snad aby v dětech vyvolala dokonalý pocit klidu a bezpečí. Ten ale nefunguje. Všude je cítit napětí, nejistota a strach. Ukolébat malé tvářičky není jen tak, koulí očima, možná je bolí bříška a možná je bolí hlava z té atmosféry, kterou do jejich přítomnosti vehnali sami LUX OCCULTA. Ta není zrovna lehkým soustem.

Do domu se vrací Samuel, akorát místo dárků přinesl nejhůře možný stravitelný kousek alba, a to jen těsně potom, co se matce podařilo vyhnat dětem z těla bolestivé prdíky. Když už se zdá, že ratolesti opravdu podlehnou únavě, ukáže se, že je příliš těžké setrvat ve snech, když v nich jezdí pohřební vůz značky Fiat, jakkoli se zdá být okolí klidným, zasypaným květinami a dojmem bezstarostnosti. Ne, tohle není deska pro všechny, ne každému sedne, ne každý se bude chtít dostat do té místnosti, odkud stíny vypráví příběh ukolébavek. LUX OCCULTA ale nadchli minimálně tím, že si prostě dělají, co chtějí a především ví jak na to.

Přes všechny zmíněné vlivy, které se neustále střetávají a mohlo by se zdát, že si navzájem vadí, tak opak je pravdou. Album je do detailu promyšleným materiálem a když už to vypadá, že Fiat je nastartován, protože do těžkého EBM rytmu začne vedle španělky cosi preludovat i akordeon a cesta na věčnost nejspíš nebude od věci, člověk se jen pousměje a řekne si, že tento hudební fet prostě žere. "Kołysanki" je vším, jen ne standardní nahrávkou. Je to album, které hladí, bolí a mluví několika jazyky. Od starých zpívánek po současnou modernu. Od jazzových libůstek po navztekané tiky krákajících havranů pobíhajících po pokoji. Ne, nechtěl bych tam bydlet. Ovšem ano, jsem nadšený. LUX OCCULTA excelují. Návrat, který jsme nečekali ve všech směrech se proměnil v neutuchající pocit přítomnosti něčeho velmi výjmečného. Slyšte a pozor na ty podivnosti kolem...