Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli poslední měsíce poslouchám nějaké domácí album opravdu pravidelně, je to novinka Lvmen. Do jaké míry je to tím, že nic podobně dobrého v našich zeměpisných šířkách nevyšlo a nová deska této kapely kraluje, anebo že jsem prostě už příliš vyhořelý, abych sám hledal nové desky, které mi pak jednoduše unikají, je otázka. Svým způsobem nepříjemná. Osobně se kloním spíš k té druhé možné odpovědi, znám sám sebe a vím, že hledat nadšení do dalšího a dalšího poslechu dalších a dalších nahrávek, které mi projdou ušima bez toho, aniž by ve mně zanechaly cokoliv hlubšího, je čím dál těžší. Narážím na svoje limity a hlava se brání.

Lvmen jsou pro mě ale kapelou, jejíž postavení je dlouhodobě řekl bych privilegované, alespoň pokud jde o domácí interprety … a tak je vlastně docela s podivem, že jsem na našich stránkách nenašel ani jednu recenzi jejich starších alb. Celkem logicky jsme to nemohli stihnout do roku 2012, takže jak první dvě věci Lvmen (1998) a Raison D’etre (2000) vydané souhrnně v roce 2006 na Day After jako Anthology of Previously Released Songs (tuhle verzi mám doma), tak alba Mondo (2006) a Heron (2008) jsme časově minuly. Ale že jsme nic obsáhlejšího nenapsali o návratovém Mitgefangen Mitgehangen (2017), to mě zpětně docela překvapuje, byť nějaké kratší texty a komentáře dohledat jdou. Osobně jsem se tehdy té desce věnoval aspoň jako posluchač, a dokonce si ji koupil, čehož jsem pak docela litoval. Díky finálnímu zvuku ze studia Golden Hive se prakticky nedá poslouchat bez toho, aniž by vám tekla krev z uší, ale na druhou stranu znám pár lidí, kterým se to líbí.

Novinku jsem si z toho stejného důvodu už nekoupil a mrzí mě to o to víc, že hudebně je mi sympatičtější ještě o půl koňské délky než ta předchozí. Jenže si vůbec neumím představit, že bych si doma sedl a pustil si ji. Do auta, do práce, na cesty, proč ne. Tam funguje skvěle. Proč má novinka název Amen, nevím. Proč má obal někde na pomezí obalů Inferno a Cult of Fire, taky nevím. Nicméně název neřeším a obal se mi vlastně líbí. Na rozdíl od zvuku, který je opět přehulený, bolestivý, slitý díky přehnané kompresi do sice masivního monolitu, ale jaký je to benefit pro posluchače, to mi někdo řekněte. Fakt mi někdo řekněte, proč vás baví poslouchat takovou sonickou příšernost? Proč je nutné devastovat tak dobré nahrávky tak přepísknutou kompresí? Nevím proč, ale vzpomněl jsem si právě na pro mě kultovní české album The Great Misanthrope od Thema Eleven. Stejný případ.

Čtyři nové skladby na Amen mají pořadová čísla 26 až 29 (římsky), čímž řada narůstá. Jsou to opět typické skladby své kapely, tedy především kytarově plné, intenzivní, místy až plné běsu, protkané mluvenými pasážemi z filmů asi od režiséra Vláčila (jako vždy, asi, možná i od jiných…). Jsou to skladby, které se z mého pohledu vrací spíš ke kořenům a k prapůvodním Lvmen (což v případě minulého alba tolik neplatilo), a tedy za mě k praotcům Neurosis. Za sebe z toho hodně slyším nejvíc Souls At Zero, především ve zdrcujících kytarových chaosech, v nichž si člověk připadá jak naprosto bezbranná loutka ve spárech vzteklého osudu. V takový moment se přes vás valí události nekontrolovaně, bezohledně, se vzteklostí nejnižších pudů a připadáte si, že jste vydáni na milost a nemilost. Že nejste schopni ovlivnit naprosto nic.

we destroy everything

we are losing our souls

V tomto ohledu je deska Amen dost silná, výrazně emotivní a v kontrastu s volnějšími pasážemi skutečně sugestivní. V perfektní míře jsou do alba kromě již zmíněných hlasových samplů zakomponovány další zklidňující elementy, jako ženský zpěv (závěr XXIX) nebo chorál v úvodu XXVIII, což ještě víc podtrhuje již tak dost vypjatou atmosféru nahrávky. Ještě z prvních poslechů si vzpomínám, že mi na první dobrou ne úplně sedl zpěv a celkový zpěvákův projev ve skladbě XXVIII, ale i to mi časem zapadlo na správnou pozici v mozaice alba. V posledku vlastně sedlo na své místo téměř všechno, vyjma toho zvuku a jeho komprimované hlasitosti. S tím se peru a neumím to jinak.