Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Konečně se po sedmi letech existence Řekové Lykaionas dočkali dlouhohrajícího debutu. Kapela stačila vydat split s Nergal, demo a zajímavé EP Litanie sof the Black Occult, na kterém se ukázali, že je s nimi třeba počítat. Samotné Lykaionas netvoří žádná ořezávátka. Členové současní i minulí se rekrutují (ovali) z veličin typu Kawir nebo Acherontas. Každý z nich hraje v desítkách kapel a projektů. Zkrátka šílenci, co bez metalového běsnění neumí žít. Heh!

Luciferian Fullmoon Necromancy je nekompromisní, chladně vášnivé album plné řezavých kytar, zdánlivě chytlavých melodií, co se davu líbit nebudou. Písně jsou na jedné straně přímočaré, ortodoxně černočerné, ale nebyli by to Řekové, aby do skladeb nepropašovali silnou atmosféru a různé vlivy napříč metalovým spektrem. Kupodivu jsou znatelné i vlivy z dalekého severu. Jmenovitě Finsko a jeho mrazivá černá scéna. A funguje to. Nenávistné škleby jsou zpoceny pod tíhou helénského slunce. Zejména je třeba vypíchnout extrémně jedovatý chřtán démona Porphyriona, který do svého projevu umí narvat všechny čerty z podsvětí a přitom držet melodie nad uhvízdanými sólíčky. Je sympatické, že ani na těch málo místech, kdy kapela zklidní, zvolní a popustí svým doomových choutkám, zpěv zůstává stylově krutý. Lykaionas je tak pěkně kompaktní a nerozbíjí se na kousky.

Umístit na začátek alba Satanic Tyrant of the North byl vskutku vynikající nápad. Píseň představuje vše, co Lykaionas dělá silnou hordou. Podmanivá atmosféra uhání v rychlém tempu, pěvecká linka zapadá do rytmu, přičemž rozvíjí kytarové harmonie do duševní katarze, až jeden popadá dech. Při prvním poslechu jsem si říkal, že to časem vyšumí. Ale naštěstí další skladby jdou každá trochu jinou cestou, a tak si úvodní hymnu užijte, co můžete. Hned další Lunar Blood Cults je výplach jako hrom. Trochu připomíná zrychlené Darkthrone. Ale jen ze začátku. Song se pak opět ze zběsilého víru zamotá v silných melodických vlnkách. Možná je to jen můj dojem, ale připadne mi, že každá další skladba je extrémnější a nářezovější. Je dobré, že i když Lykaionas nepřináší ve svém díle nic originálního a světoborného, jsou jejich nápady silné a chytlavé. Svoje místo na scéně si bezesporu zaslouží. Samozřejmě i zde platí, že ne všechno zlato se třpytí. Nějak nepobírám podivnou orchestraci v závěrečné The Four Crown Princes of Hell. Ta má evidentně fungovat majestátně a má završovat celé album jako takové to vyvrcholení umělecké snahy. A výsledek? Skladba samotná je dobrá. Má zvláštní stavbu, v kytarách slyším mnohem víc ovlivnění klasikou, než v klávesovém začátku. Melodické onanie v závěru skladby jsou důvodem, proč se k desce pořád vracím. Jako když se díváte na staré fotky nebo starý film a je vám divně u srdce. Ale infarkt to není.

Stylově se Lykaionas řadí k módní magické odnoži řeckého black metalu se starým ocasem. Ostatně s ohledem na sestavu to snad ani nikoho nepřekvapí. Připadne mi ale, že magie funguje jen jako koření a image. Okultní a mystické seance zde samozřejmě uslyšíte, ale víc než rituální mši si užijete dobrý metal. Od opravdového esoterického prožitku jsou jiné kapely. Lykaionas jsou sice možná třetí liga, ale zkuste je. Neprohloupíte...