Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
M.A.C. of Mad - Keep Music Evil

M.A.C. of MadKeep Music Evil

Victimer10.10.2025
Zdroj: wav / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Maximálně natlakovaná kybernetika M.A.C. Of Mad udržuje svou hudbu zlou. A ve vší hustě nastřelené povaze sebe sama taky tvárnou.

Kybernetická formace M.A.C. Of Mad má dlouhou historii. Její samotné začátky (první EPko) jsem sice nezachytil, ale moc dobře si pamatuji dobu vydání debutu The One, který mám doma kurva měl jsem na CD, a taky vystoupení na blanenském Brutal Assaultu v roce 2000. Hudba pro pamětníky. Doba pokročila, ale co se albové nadílky této robotické brutality týká, nic moc. Druhou fošnu Badluck (ten obal pořád hodně bolí) jsem zachytil, ale už ne tak poctivě a pak už... Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. Prostě tma.

 


M.A.C. Of Mad jsou ale živí a za poslední léta proměnili svůj sound, respektive víc ho elektronicky nahustili. A kytary... ony nejsou víc v pozadí, ale už to dávno není to industriálně monotónní řezivo. M.A.C. Of Mad dnes jsou násilný, maximálně napěchovaný elektronický punk / hardcore, do kterého se pořád promítá kus korodujícího industrialu. Aby se ubezpečil, že sem kdysi neodmyslitelně patřil a že je pořád vítán. Vše se děje hodně bez smilování a útočně. Bez smilování i s chudákem poslechovým gurmánem, který si potrpí na citlivý zvukový výstup. Tady si totiž potrpí úplně jinak, možná ho čeká i nějaká ta krev z uší.


Keep Music Evil je hodně nahlas a hodně drasticky. Hudebně pak hodně dusivě, syrově, ale pořád hravě a provokativně nakažlivě. Všechno zlé je pro něco zlé. Jiné výstupy, než hardcorově uřvaný vokál Jany von Habczak a komplexní elektronická masírka jedoucí v nastavení "neustoupit a ničit" na nás nečeká. Bolest je zaručena. Zaručen je ale i ten podíl zlé hitovosti, chytlavé rytmiky, která se i přes ten elektro bordel občas dostane na slunce a tváří se chvíli mile. Než je zase zadupána zpět pod zem. Parket M.A.C. Of Mad je krutě nebezpečné místo. Láká tam vlézt, láká to oddávat se té taneční brutalitě, ale je to jen na tu půlhodinku, co trvá deska. A za následky si může každý sám.


Já to beru z pohledu zaprděného, kdesi v minulosti zapomenutého neználka. Jsem rád, že to v M.A.C Of Mad pořád probíjí a kope, a zní to pořád sympaticky. Možná mi ta doba minulá z toho stejně zaprděného důvodu přijde bližší, než ta hustě elektronická přítomnost, ale nevzdávám to. Tahle grupka to v sobě pořád má a ta hrubá tyrana ztrápeného tance má svou sílu. Zvuk je bolest, jeho proměny bodají do uší, a tak je to správně. Jo, M.A.C. Of Mad jsou hlavně zvukové zlo.

 


Ale proměnlivé a ve vší hustotě ohebné. Keep Music Evil je stereotypní jenom svým tlakem. Ten nepolevuje ani sekundu. Jinak je to vyloženě energická mrda plná rytmů a beatů, kdy se vydáváme různými směry napříč tvrdou elektronikou. S hardcorem, punkem, metalem, technem, industrialem, vším možným, co jde nacpat pod pokličku a tu pak nechat střelit do ksichtu strávníka. Ahoj, čau, tady to máš přímo horkým mezi bulvy. Začátky jsem měl s trochou nedůvěry, konce už jsou v těch správných rytmech a kolejích. Teda snad. Porostlo to až k malé závislosti. Prostě se nemám rád. Good evil job.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

pan Kašička / 10.10.25 14:37odpovědět

Dost mi to připomíná Alec Empire nebo Youth Code, díky těm elektroritmům a ženskému zpěvu. Rodný za klapkama to dost pozvednul. Příjemný překvapení!

Victimer / 11.10.25 11:00odpovědět

Tak dlouho jsem šteloval, jak lehce zmínit Rodnýho, až tam není... Youth Code jsem si pouštěl, je to podobný. Ale za mě M.A.C. Of Mad lepší.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky