Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouhé čekání, zdající se ještě delší díky předchozímu megaopusu „The Blackening“, je u konce a družina kolem nezlomného Roba Flynna je zpět s další hudební uměleckou výpovědí. Stvořit nástupce výtečného počinu se povětšinou zvrtne dvěma směry - natočením pokračování nebo pádem do začarovaného kruhu hledání nových východisek. Machine Head mají naštěstí svá mátožná léta dávno za sebou a na novince „Unto The Locust“ ukazují, že je možné jít se vztyčenou hlavou dále a hledat řešení neotřelými postupy po vlastní ose.

Překonat dokonalý ingot „The Blackening“ se naštěstí kapela nesnaží přehnaným stočením kormidla k větší tvrdosti či syrovosti, ale zdravou a svěží myšlenkou dosazenou do šroubovice s thrash metalem absolutní ryzosti. Lehce ubylo sól a váha byla přenesena na větší variabilitu a rozmanitost jednotlivých skladeb. Umění McClaina za bicími se stává požitkem. Vyrostl a stává se hlavním článkem alba, na kterém vše pevně sedí, ať už se jedná o výlet kamkoli. Machine Head se vydávají dále, bez obav ze ztráty vydobytých met, riskují a nastolují nové možnosti. Do hry je zataženo nemalé množství svěžích motivů a postupů, které berou kyslík před vstupem do organismu. Dalším výrazným faktorem a posunem oproti předchozímu sevřenému thrashmetalovému monolitu jsou melodie. Nalézají se všude a tvoří naprosto odlišnou atmosféru alba, skladby tolik nedrtí, ale sázejí na změny nálad a výběhy z těžkotonážní rubanice do melodických nápěvů, mají vyšší moc stát se ve vašem mozku nesmrtelnými. Vše dává smysl, žádný fragment tu není pro oslazení či větší líbivost, ale zapadá do výsledného konglomerátu. Skladby přes svoji stopáž ubíhají neskutečně záživně a vše tepe svým uvěřitelným životním rytmem.

Pojďme se projít do nitra celku. Úvod alba ortodoxní posluchače vystraší. „I Am Hell“ nastoupí po zajímavě voleném úvodu do čpícího oparu síry, ze kterého ne a ne vystoupit, dokud Flynn jasně nedefinuje ksicht a podstatu celé své dlouholeté práce. Nálož, přímočarý tah, kupa kytarové práce jak na povrchu, tak v pozadí, McClain vyhání hmyz ze soupravy na léta dopředu. Skladba se (stejně jako další) neustále někam klene, před očima roste, vzájemně proplétá fragmenty, až vypučí v nepozemský celek. Na zasekávačky zapomeňte, Flynnovci vezmou akustiky do pracek a vykouzlí nečekaný kreativní závěr, v který nikdo nedoufal. Album je o jednoduchých kytarových etudách umocňujících atmosféru, z nichž skladba vyroste rozvinutím mateřského motivu. Melodie zapamatovatelné, jednoduché, ale nemám dojem, že bych je kdy někde slyšel. Smyslně se vinou celou "Be Still And Know", že chvílemi nevíte, zda kapela hraje na tlakovou či melodickou notu. Flynn stejně jako hudební složka putuje z agresivních do čistých poloh, naprosto přirozeně a dokazuje současnou sílu své družiny, která, ač sáhne po jakékoliv kombinaci, má ji kreativně promyšlenou do každého detailu.

McClainova přesnost, rychlost a bohatá rozmanitost hry nemá hranic a výtečně otevírá "Locust", v níž se ozývají lehce upozaděné „headovské“ zasekávačky. Ani si nestačím užít v nátěrové hmotě hrubšího zrna a už se na mě vylévají melodické metalizované odstíny přívětivějších barev, propojování a kompoziční přehled je neuchopitelný a místy žasnu. Sluneční svit a romantické myšlenky jsou vytlačeny čpícími projektily, na něž se nebojácně váží až progrockové momenty a kytarové květnaté vyhrávky, ale než se z nich stanou nechtěné nudící objekty, jsou vytlačeny silovou vlnou a nekonečnou erupcí kytarových přejezdů. Pestrost a kreativita přístupná hrstce vyvolených tvůrců. "This Is The End" konejší akusticky jako za dob staré dobré Metallicy, ale zašlapání do travnatého povrchu je pevně v režii obvyklé pro MH. Intenzita i tempo neměřitelné, netlumí se ani při melodických čistých refrénech. Pravý drajv a tah na branku, strhující sjezdařská jízda, která jedince lačnícího po vyšších rychlostech ukojí a plně nasytí. V pravý čas přichází klidně zlověstná "Darkness Within" rozjíždějící se ve vodách písničkářství, Flynn nedbá studu a odhaluje svůj čistý vokál na kost. Skladba začíná postupně gradovat, rozhodně jde vnitřní konstrukcí o značně netypickou věc. Alternativa a procítěný emo metal uchopený vyvolenými a přetvářený do zajímavého novotvaru obloženého kovovými pláty a neprostupnou kytarovou výplní. Zajímavý způsob jak lze vyjádřit metalovou mluvou intimnost, naléhavost a niternost.

„Pearls Before The Swine" lze zařadit do balíku klasických, testosteronem nadupaných skladeb z dílny MH. Krátká vydechující etuda na tom nic nezmění, třeskutost a intenzita vládnou bez zaznamenání hodných elementů. Nutno podotknout že kvalitativní laťka padá koncem alba z hudebních výšin do střední třídy. Vyřvávačka "Who We Are" se pohybuje v rovných mantinelech a pucuje dávné odlesky slávy thrash metalu. Další putování je jízda dávno obdělanou krajinou, na které obdivování souměrných brázd brzy omrzí. Šance nahrát další kompaktní silné album, kde není ani jedna položka do počtu, byla zbytečně promrhána.

Limitovaná verze obsahuje nějaký matroš navíc, z něhož je dobré zavzpomínat na staré dobré Judasy - "The Sentinel", skladba, která svým drajvem zvedá ze židle a přivozuje příjemné vzpomínky na originál, který je uctivě přetaven do hodně věrné verze originálu. Drsnější momenty skladbě svědčí. Další předělávku "Witch Hunt" od kanadských Rush už jsem přec jen vyhlížel s obavami, ale v jednoduchosti je prastará síla, která funguje i zde. Každopádně zajímavost. Akustická verze skladby "Darkness Within" se rozjíždí jako albová verze, ale tentokrát je možno vychutnat si Flynna ohlodaného na kost až do konce.