Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

My, dlouhověcí posluchači rocku a metalu všech stylových zrn jsme zatížení minulostí, prodělanými poslechy a není nám rozuměno ze strany mladších, které tento úděl teprve čeká a rozhodně s námi nesdílí kritičtější postoje a snahu nalézt hledače nových dimenzí mezi hudebníky. Nadchnout se pro něco klasického je pro ošlehané posluchače problém, stejně tak přenést se přes objektivní zklamání způsobená veličinami daných stylů. Nadějí jsou "mladé" soubory v pozadí, které svoji lásku k metalu mají na takové úrovni, že svojí produkcí mají sílu strhnout i tyto starší morousy.

Belgičtí Magic Kingdom na svém čtvrtém řadovém albu diktují svoji power-metalovou pravdu okázale a na úrovni, která si říká o větší prosazení se v rámci žánru, ale znáte to, jak to chodí. Rádia si na vás nevzpomenou, časopisy ignorují, pokud jim soubor nepohodí drobné za prostor k prezentaci a na festivalu kolem časně odpoledních hodin všichni hledají síly na noční maraton, který vše smaže. V případě Magic Kingdom nelze čekat řeč týkající se osvícení stylu, jeho vývoje a podobných progresivních nót. Magic Kingdom nejsou o pestrosti a hledání nových východisek. Pro příznivce melodií mohu nabídnout vodítko, které symbolicky představují Němci Orden Ogan, kteří vydali stejně znějící album „Ravenhead“. Vše mají velmi podobné, upřímně bych je kdykoliv dokázal prohodit. Zvuk, melodie, stavba skladeb a v neposlední řadě zpěv jsou si natolik blízké, že za záměnu by se nemusel stydět ani profesionální pozorovatel.

Belgičané na to nejdou příliš chytře, hned v úvodu vybalují všechnu možnou melodiku a bombastiku. Výběhem ze startovních bloků upoutají výrazně pozornost, ale vynášejí všechny silné karty příliš rychle a odhalují scházející trumfy pro vyšší hru. Dokáží zručně ukovat melodickou metalovou smršť, která si uzurpuje pozornost bez rozpaků. Prezentovaný mix, který klidně nazvěme správnými slovy - vykrádání pokladnic klasiků od Stratovarius, přes Malmsteena až třeba po Rhapsody - posluchače moc trápit nebude, díky předváděné samozřejmosti, umu a nasazení. Posluchač získává poměrně svěží alternativu plnou zápalu, což někdy nemusí být vůbec nepříjemné. Vkus a cit pro užití omšelých klišé dovoluje komponovat i delší epické skladby s nejednou klasicistní mezihrou, které nepůsobí nepatřičně. Nebojí se rychlosti a diktují svoji pravdu hrdě, dokonce dávají vzpomenout na doby dávno minulé, kdy lídři power metalu a speed metalu kladli do polic obchodů s hudbou své zásadní nahrávky.

Magic Kingdom dokáží občas z vysoké dominující rychlosti slevit a konat dobro i ve středním rozvláčnějším tempu. Ukazuje to kompoziční schopnosti Petrossiho (současně táhne i belgické Iron Mask), které zručně navyšují vnitřní pnutí a dramatičnost skladby. Bohužel tento postup využívá vzácně. Exponování vokálu Palina odhaluje jisté hlasové limity, ale zase tak často se nepouští tam, kam nemá. Potud vše v pořádku. Albu však - řekněme po čtvrtém výtečném kousku - dochází dech a kompozičně padá na ústa. Hodinová stopáž je nad schopnosti tvůrců a zcela zbytečně odhaluje tenčící se zásobu dobrých nápadů, které se víceméně jen repetují. Nakažlivostí chytrých melodií se tu a tam ještě mohu infikovat, ale pocit opakování se vkrádá stále důsledněji, až se v mysli usadí natrvalo.