Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V nedávné době jsem tu zmínil dva pohrobky a důkazy našich redakčních hříchů, při kterých jsem si sypal popel na hlavu a mluvil cosi o trojici sirotků. Onen třetí do počtu je dnešní album od polské kapely Magnus, které zmíním opravdu v jen pár slovech, protože při tom množství zajímavé hudby všude kolem, je naprostá bláhovost zabývat se něčím podobným víc, než je nezbytně nutné. I když to tak podle mnohých periodik nevypadá, jsou prostě nahrávky, které se musí umístit pod čárou průměru a u nichž lze použít otřepané klišé, že kdyby vůbec nevyšly, nic by se nestalo. Dnes tu jednu takovou máme.

Začněme tím nejhorším, ať to máme za sebou; a to obalem. Něčemu podobnému se ani nejde zasmát, sestavit vedle sebe rozzuřeného, ohřebíkovaného chlápka (že by frontman Rob Bandit?), kněze, jakousi mrtvolu, hromadu svíček, všechno to zavřít do katedrály a nabarvit na růžovo, může udělat jen někdo, koho před dvaceti hybernovali a probrali až nedávno, ovšem s následky tak zjevnými, že... no raději nic, nebudu se rozčilovat a otázku obalu nechávám být. Pokud se snad někomu líbí, budiž, ale radost z toho nemám.

Hudebně se kapela pohybuje někde v dobách velké slávy death metalu (občasně s nádechem thrashe, třebas „Private religion“) a pokud patříte mezi fanoušky žánru, doporučuji volit jména časem prověřená a uznávaná. Ve prospěch Magnus by snad mohla hrát ta skutečnost, že namísto omezení se na krátké sypačky (což by mohl být výsledek rovnice 13 skladeb → 38 minut), volila kapela spíše jakýsi alternativní a místy až avantgardní přístup ke komponování svých vizí. Neustálé změny tempa, do kterých se jen těžko zapadá, disharmonické riffy, jenž vyvolávají více otázek než příjemných pocitů, nijak okouzlující vokální projev a další řada drobných detailů, vás budou neustále zkoušet ve vaší trpělivosti doposlouchat materiál do konce. První zkouška odolnosti se dostaví během páté „Worm“, ale jsem přesvědčen, že většina obstojí a posune se k dalším skladbám, ve kterých se snad najde tu sympatický riff či rozumná kompozice, ale bude to houbaření. Devátá „When you rest 6 feet under“ je další takovou, u které vás bude pokoušet tlačítko s bílým čtverečkem, ale i tady radím vydržet a to až k desáté „They´ll bury“, u které by snad i Carnival In Coal zbledli závistí. Marná snaha pokračuje i dále až do konce alba a už ani nemám sílu to dál komentovat.

Dlouho jsem neslyšel něco tak bídného. Jsou alba, u nichž si při bodování určím horní hranici a pak odečítám směrem dolů za to či ono. U téhle desky začínám na nule a hledám, proč ji nedat. No vlastně tady na Innocence začneme u jedničky a za snahu a odvahu kapely se dát po těch letech dohromady a přijít s něčím podobným, kde tolerantní posluchač snad najde líbivou pasáž, ale většina ostatních utrpí citelný otřes, se od toho dna odlepíme.

Pokud má snad nějaký čtenář dojem, že je recenze napsaná jazykem zlým a lascivním a že se něco podobného nesluší, tak ano, má pravdu a patří mu má omluva. Příště se sejdeme snad u lepší desky.