Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mallephyr - Ruins Of Inner Composure

MallephyrRuins Of Inner Composure

Sorgh13.6.2024
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Ruins Of Inner Composure je variabilní a nejednoznačná deska. Přesto stále ctí jistá pravidla, díky kterým tu máme prvotřídní black metal.

Velké těšení a opakované kontroly médií, tak nějak vypadalo moje čekání na novou desku české blackmetalové jistoty Mallephyr. Na první pohled to neladí s mou opožděnou reakcí na ni, kdy éterem už dávno létají různě fundované názory. Souhra událostí v osobním životě mi hodila do soustředěného poslechu nabroušené vidle a já se tak k albu dostávám až tehdy, co květen dává poslední sbohem. Nedá se nic dělat, důležité je, že chuť k poslechu a čas se albu věnovat získává navrch, proto se podíváme miminku na dáseň.

 

Zuby jsou prořezány, ano, tady se nejedná o mládě, nýbrž vyzrálý kus s jistou historií v zádech. Mallephyr na svém novém albu potvrzují chuť se vyvíjet a tvořit se záměrem překvapit. Nové album určitě uspokojí i náročnějšího posluchače, pro kterého by klasicky odfidlaný black neznamenal víc než rutinní zastávku šaliny na cestě do práce. Ruins Of Inner Composure je deska variabilní, nejednoznačná, a přesto ctící určitá pravidla, bez kterých bychom asi mluvili o jiné hudbě pro jiné publikum. Skladby jsou galvanizovány černou melodikou, u které vítám originalitu a svěží dech. Kytarové riffy v jejím jméně cestují od jednoho konce stupnice na druhý, aby maximálně využily možnosti prostoru a servírují uším poměrně široký horizont. Cítím, že nápady mají dveře otevřené dokořán a proudí do nitra svébytné alchymie. Nynější black metal notně pokročil od minulé, mnohem přímočařejší nahrávky Womb Of Worms.

 

Album nic nedbá na meteorologické jevy, vichřice, meluzína či námraza na oknech jsou ignorovány a na zvuk desky nemají žádný vliv. Raději se zaobírá chladným zvukem rezonujících dómů, vlhkých slují a zkreslenému přenosu zvuku. S uspokojením poslouchám drobná kolísání tónů namáhaných strun, avšak není to nejistota, takhle zní namáhaný kov a nezpracovaná ruda. Název alba dostává svůj význam. K jeho pochopení není třeba za každou cenu spěchat, stačí držet krok s kapelou, která se rychlosti nebojí, ale používá ji s rozvahou. Projdeme si krajem středních temp i pomalejších meandrů rytmu, kde je prostor nechat atmosféru vykvést. Protože kompozice nepatří mezi ty nejjednodušší, chce to určitý čas, aby odkryly svá tajná místa. Potom dávají posluchači celou řadu podnětů, ať už v podobě kytarových sól, střídajícího se rytmu, nebo zvláštních vsuvek do jedoucí mašinérie. Rychle odmlácené pasáže uprostřed volnějších ploch podporují dynamiku té konkrétní skladby a nalévají posluchači živou vodu v kraji temných pomalu hraných pasáží.

 

Slova o chladném zvuku a tajících tónech studených kytarových linek by mohla naznačit, že se kapela shlédla ve francouzské škole, která vychovala mistry tohoto specifického zvuku a atmosféry. Ovšem není to tak a snad nebude znít jako rouhání, když uvedu, že mi přišli často na mysl norští Mayhem. Za tyto určitě ne zcestné myšlenky může víc věcí. Jednak je to baskytara zdatně podepírající některé melodické motivy, za další řada velice věrných kytarových partů, a pak také vokál, který se podobá temné deklamaci zatím posledního lídra Mayhem. Tahle podobnost není nijak násilná, jakože bych se soustředil na to, k čemu nové Mallephyr přirovnat. Přišlo to úplně spontánně a čím dál víc tam ty paralely nacházím. Jsou bonusem, který obohacuje jinak originální nahrávku a vnímám je jako přirozené sblížení tvorby dvou kapel, aniž by v tom musel být záměr.

 

Ruins Of Inner Composure je výborné album, které se vymyká standardům a hledá cestu, jak dělat věci jinak. Mallephyr se posunuli o pár řádů výš a ukazují čím dál silnější zřídlo inspirace. Potvrzuje se, že vůbec nezáleží na tom, jak často se o někom mluví a kde všude visí něčí plakáty. Když přijde něco podobného bez velkých fanfár, tak je to tím větší pecka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky