Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malnàtt - Principia Discordia

MalnàttPrincipia Discordia

Garmfrost15.2.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Opravdu dobrá deska s nepřehlédnutelnými zápory. Kdo jste příliš přísný, vyhněte se jí širokým obloukem. Ostatní si mohou užít pěkných chvil ve společnosti zajímavých Italů.

Boloňští black metaloví avantgardisté MALNATT nejsou žádní nováčci. Mají na kontě několik alb a „Principia Discordia“ je už dokonce pátá nahrávka. Z původního složení je v kapele sice už jen zpěvák a sestava kolem něj je čerstvá, ale na výsledku nic nepoznáte.

 

Lyrika je psaná a zpívaná v rodném boloňském nářečí. Pánové se inspirují italskou poetikou, hermetismem, ironií a absurditou, vše podané v sarkasticky filozofickém nadhledu plném rozepře, jak se patří s ohledem k názvu desky. Základ MALNATT tvoří severský black metal prošpikovaný temperamentní jižanskou melodikou, která se opravdu umí vetřít pod kožich. Při prvních pár posleších se může zdát, že deska nedrží pohromadě, ale nedáte-li se zastrašit, dáte jí šanci, objevíte pestrou, pěkně šlapající sbírku black metalových songů. Ihned ze začátku mi učarovala nářezová, ale jemně melodická „Ulver Nostalgia“ s hostujícím ženským vokálem nebo do Enslaved zacházející, psychedelickou atmosférou ověnčená „Don Mateo“. S přicházejícími poslechy okouzlení z „Ulver Nostalgia“ vyprchalo, avšak druhá chválená v mých očích roste v grandiózní záležitost.

 

Úvodní „Manifesto Nichilista“ vás do světa „Principia Discordia“ hodí bez varování. Jedna z nejrazantnějších věcí na desce. „L'Amor Sen Va" na pomezí hard rocku 70. let a satyriconovského black'n'rollu umí nadšení z desky prohloubit. I nadále se pohybujeme v těchto mantinelech, tu víc do Satyriconu, tam do Enslaved. Tento fakt není příliš lichotivý, ale dá se říct, že skladbám samotným to nevadí, ale originalitu to zrovna nepřináší. Duo instrumentálek „Intramezzo Erisiano“ a hlavně závěrečná křehká „Il Sentiero dei Nidi di Ragnarok“ vybočuje z celku, avšak pro mě jsou právě ony skladby tím, co desku vytahuje z epigonství a patosu.

 

Přiznávám, že mě k poslechu „Principia Discordia“ přivedla náhoda a také kritické recenze publikované zároveň s velkou chválou. Deska tudíž doslova splnila význam svého názvu. Z pohledu kritika jsem rozpolcen. Instrumentální dovednost muzikantů, schopnost napsat riff, který zasáhne posluchače rovnou na solar, jsou nezpochybnitelné. Přílišné citování mnou zmíněných legend je ale stahuje o třídu níž. Mohl bych MALNATT také vytknout, že pustili nejen geniální nápady, ale zrovna tak ty průměrné až šedivé. Pak se stane, že po absolutní nirváně začnete zívat, koukat po hodinkách a nervózně si poklepávat do stolu.

 

Nenechte se mnou odradit a „Principia Discordia“ si s chutí pusťte. Kdo má rád volnost, silné melodie, skandinávský black metal beze vší ortodoxnosti a nevadí mu citace stokrát omleté, může si přijít na své. MALNATT mají totiž šmrnc, že jim vše s radostí odpustíte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky