Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mamiffer - The Brilliant Tabernacle

MamifferThe Brilliant Tabernacle

Victimer16.12.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Takové klidné místo k ležení, rozostřenému vnímání a tančení bosou nohou v bodláčí.

K Mamiffer se v rámci Echoes dostáváme podruhé. A podruhé to bude příjemné tišení kraválu, ale s otazníky. Mamiffer totiž není žádná líbivá skládanka k večernímu předčítání u krbu. Tihle dva symbolizují to složitější v nás. Tu jemnost, která štípe a má tendenci se čas od času měnit v něco mnohem nepříjemnějšího. Mamiffer jsou o kontrastech a jejich podobách. Tak je tomu i v případě nové desky The Brilliant Tabernacle.


Zdání klame. Bylo by bláhové se domnívat, že kapela na svém novém albu jen tiše medituje se španělkou v ruce. Napřed k tomu vše směřovalo, ale ten klid umocňující pohled na obal je jen chvilkový. To nezávislé folkování je jen jednou z položek desky. Sotva se pár Coloccia – Turner překulí přes rozostřenou travinu, už jsou to zase ti dva, kdo těží ze zvuku piana, elektronických meziher a tiše hlučících zvukových zkoušek. Natruc španelkám a klidnému rozjímání. Je v tom kus hadru namočeného v éteru a dobře schovaného po kapsách. Kus chemie.

 


The Brilliant Tabernacle, to je downtempová romantika utopená v kýblech pochybností, tklivý a vášnivý nesoulad. Vzájemně se přitahující protiklady. Hudební, výrazové, designové, kompletní. Je ale pravda, že s The World Unseen to byl docela podobný příběh. Napřed nic, potom něco, a nakonec to něco ožilo a docela stylově frnklo z podvědomí nezájmu pěkně alou pod kůži. To zas klobouček. Celkovým zpracováním je ale nová deska přeci jen trošku jinde. Je víc ohníčková, víc akustická.


The Brilliant Tabercable je taková hudební mast na hojení duševních podlitin. Tichá, konejšivá, komorně rozvášněná. Vedou ji akustické nástroje, vokál Faith, doprovodné nástroje a taky kus potřebné elektroniky, která vše přírodní překryje zvláštním povlakem. Když si dám vše dohromady, jsem naladěn na podobnou vlnu a nemusím u toho dřít jako kůň. Mám rád protiklady, vyhovují mi ty někdy až neúměrné zásahy do míst, kde je klid a kousek toho hezkého v nás. Kdy je to najednou šmahem pryč.

 


Tím to ale končí. Mamiffer mne znovu dostávají z letargie, nasměrují mne někam, kde mě to láká, ale úplně tomu stejně nepodléhám. Neřekl bych, že má tahle dvojka nějaké problémy se zpracováním svých vizí, ale zároveň je to takový konstantní pocit, kdy máte něco na dosah, ale přitom nejste úplně rozhodnuti si pro to jít. Kdo rád akusticko-elektronické stíny a nejasná rána na břehu potoka, nechť přijde blíž a poslouchá. Laptop s sebou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky