Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manes - How The World Came To An End

ManesHow The World Came To An End

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jednoznačně dosavadní vrchol tvorby Manes. Hudební závory zvednuté již z dob "Vilosophe" nezůstavají otevřené ... byly odpáleny. Není žádných hranic, žádných omezení. Absolutní hudební svoboda.

Tak nějak dopředu jsem počítal s tím, že se recenze na zatím poslední album norských experimentátorů Manes ujme někdo povolanější, ale zatím se tak nestalo, proto jsem se rozhodl, že se o ni pokusím sám. Kapelu, která se drží spíše v pozadí známějších souborů, sice považuji za jednu ze svých oblíbených, ale kdybych tvrdil, že ji mám dokonale zmapovanou, zřejmě bych lhal. Vlastním dvě poslední nahrávky a jednu starší z jejich ještě black metalového období.

 

Norští nezmaři započali svou kariéru v roce 1993 jako jedna z dalších skupin holdující černému kovu, tolik v tehdejší době protěžovanému a úspěšnému. Pokud mohu soudit dle alba Under Ein Blodraud Maane, věnovali se tehdy jeho atmosféričtější podobě a myslím si, že už v oněch časech produkovali svým způsobem zajímavý a "jiný" pohled na tento styl. Kloubení syrového metalu s lehce netradičně využitými klávesami sem tam připomínal tvorbu raných Burzum a jindy zase působil docela neotřele. Tak či tak, toto album považuji za jedno z těch zajímavějších z konce minulého století ve zmíněném ranku.

 

V minulosti ještě pár okamžiků zůstanu, protože je třeba připomenout to hlavní. Tím je zásadní hudební přerod Manes, který se odehrál roku 2003, kdy kapela připravila dokonalý šok svým příznivcům nahrávkou Vilosophe. Na tomto počinu se již představují v úplně jiném světle, kdy se nejen oprostili od black metalu, ale dá se říct, že od metalu všeobecně. Vilosophe představuje Manes v experimentálním rozpoložení, kde má každý styl a každá myšlenka volnou cestu do jejich tvárných představ. Výsledkem je ojedinělá práce s kytarovou i elektronickou hudbou, s doteky odkudkoliv, dotažená do velmi chutné podoby.

 

Na jaře to bude již rok, kdy Manes vyšli ze studia s novou a očekávanou porcičkou, která dostala název How The World Came To An End. Je to již sice delší doba, a tak by bylo hloupé hovořit o horké novince, ale připomenutí tohoto skvostu si prostě nemohu odpustit. Jak patrno, na desku budu pět chválu, ale nebylo to od samého začátku tak jednoduché. V době, kdy jsem se k ní dostal, jsem byl silně ovlivněn předcházející Vilosophe, kterou jsem tak hltal, že přes to nejel vlak a další porci Manes jsem zpracovával s jistým neklidem a rozpolcením. Dalo by se říct, že mě ničím nezaujala, dalo by se natvrdo říct, že se mi přímo nelíbila. Proto bylo lepší se tím příliš nezabývat a nechat to uležet. Jak řekl, tak udělal a výsledek se "zaplaťmanes" dostavil. To bylo ve Slezsku radosti ... S delším časovým odstupem jsem do alba naplno pronikl a jen jsem si liboval v jeho delikatesních vibracích a objevování nových, skrytých míst. Musím se přiznat, že jsem How The World Came To An End posedlý, takže se obávám, aby vše nevyznělo jako prázdné tlachání s hlavou v oblacích, bez kontaktu s realitou. To ať si pak každý přebere po svém.

 

Bez sebemenších náznaků podobnosti, bych připomenul dvě nahrávky z minulosti, při kterých jsem měl téměř stejný pocit dokonalosti, naprosto čistého umění. Jsou jimi Tiamat a jejich A Deeper Kind Of Slumber z roku 1997 a Ulver se svým zpracováním díla Themes From William Blake´s ... Tyto zásadní poutavé experimenty zmiňuji zejména pro jejich jedinečnou sílu v překvapivosti a práci s úžasnou lehkostí v kloubení několika nemetalových stylů, v té době víceméně metalovými hudebníky. Ať už je to hypnotická atmo koláž vytvořená na základě vizí Johana Edlunda, či neotřelá temnota norských vlků, obě alba mají zvláštní dar úplného vtažení, až chorobné závislosti...

 

Ze směsi elektroniky, psychedelického rocku, trip hopu, hip hopu a kdo ví čeho ještě, mám u Manes po letech velmi podobné mrazení. Vše do sebe bez sebemenších škobrtnutí krásně zapadá a je úplně jedno jakým krokem k tomu došlo. Není třeba se zmiňovat o jednotlivých bodech alba, ale pokud v písních Come To Pass a The Cure-All zazní hip hop ve francouzštině a já se svým odmítavým postojem k tomutom hudebnímu stylu mluvím o nejlepších kouscích, zřejmě se něco dalšího zlomilo. Rozhodně to není materiál pro každého. Ti otevřenější už mají vše jistě probádáno, další kteří budou chtít ochutnat něco netradičního směle do toho a ostatní "kovomejkři" pro jistotu utíkejte hodně daleko.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ygnor / 21.5.15 17:42odpovědět

...vše bylo řečeno. Pozor však na ty co "Nobody Wants The Truth"

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky