Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manimal - The Darkest Room

ManimalThe Darkest Room

Michal Z1.5.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Protřelí posluchači budou často trpět okatým drancováním historie, méně znalí starých klasik si budou pobrukovat a podupávat. V rámci stylu naprostý průměr. Otázkou zůstává, zda Manimal pozvednou svoji tvorbu a nesklouznou směrem ke zbytečnosti vlastní existence.

Navázání vztahu s Manimal bylo tak přetěžké. S mírným odstupem a opakovaným zažíváním alba, přicházím prvotině „The Darkest Room“ švédských Manimal na chuť. Zprvu jsem opravdu cítil blok se tímto albem prokousávat a pokořit mix Europe a Stratovarius, mírně přihnojený power metalovými příměsemi.

 

Pojďme si tedy povědět, proč album nezatratit při prvním dotyku, ale připustit si jej k sobě do peřin a rozehrát s ním sbližovací hru. Zpočátku jsem nevěděl, jak si poradit s vokálem, balancoval jsem na pomezí láska – nenávist. Nakonec ho beru jako konglomerát – Kotipelto – Geoff Tate - Joey Tempest – Halford. Často mě to nemile tahá za uši, jak se Samuel Nyman pokouší vměstnat do svých jistě pečlivě studovaných vzorů. Pro celek alba vyhovuje hlavně variabilitou a schopností netrčet v jedné výrazové rovině. Stává se hlavním bodem všech skladeb.

 

Manimal operují ve vytěženém stylovém žlábku. Vymýšlet v něm něco nového je zcela nemožné. Zvláště pokud není odvaha jít do progrese. Zatím příliš kladů nezaznělo, ale není třeba se děsit, své ampule kvality si všichni heavy power melodici na „The Darkest Room“ najdou. S úvodem alba se naváží moderně drsně střižené kytary, které společně s vypravěčským tempestovským nádechem přecházejí v kování, již dávno překutého kusu kovu, ke kterému by po přidání vzácné přísady, vzniklo něco nového, kvalitnějšího. To se Manimal nedaří. Europe a Stratovarius zde číhají, střídání nálad a stavba skladby je předvídatelná jako Čunkovy lži. Manimal jsou schopní vybalancovat a vyvléknout se z klišé, stejně jako jmenovaný had, ale bez pocitu pachuti na patře.

 

Titulní song je skutečný pamlsek i pro otřelé uživatele klasického střihu metalu. Exploze riffů, vzletného vokálu, tuctovější sóla - marně na albu pohledáte zajímavější píseň, po vrcholu zpět na zem. Občas se vyrojí tuctovka svižnějšího rázu, industriální intro, nebo pošilhávání po krajanech Clawfinger. Rytmická sekce tvořená bratry plní svoji fachu poctivě, více k ní nemožno říci. Nelíbí se mi naprosto nestydatě vybrakované sólo z „Painkiller“ od Judas Priest a vokální notování v hájemství páně Halforda. Manimal tímhle mnoho nezískají, možná uloví několik méně proposlouchaných mladších ročníků, ale ty jim po prozření utečou k pramenům.

 

Druhá polovina alba začíná klidněji. Časem se opět navštíví šperkovnice Judas Priest. Inteligentní a vlastní podání svých vzorů schází. Velmi výjimečně Manimal pojmou klasiku moderně, po svém. V těchto chvílích cítím, že mají na víc. Konec je jeden z nejtrapnějších, který se mi letos dostal do uší a dává oprávněné obavy o budoucnost Manimal. Kapela vydala debut, na kterém odhaluje svoji nezralost. Podtrhuje neoriginálnost a nesoudržnost a slabých skladeb. Co je nejhorší, není hodná obhajovat přízeň posluchačů, kteří mají na výběr řadu povedenějších výtvorů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky