Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manipulation - Mind Control Ultra

ManipulationMind Control Ultra

Bhut31.10.2020
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Album, které kdyby znělo jinak a vyšlo vstříc nakročenému směru, tak by bylo skvělé. Věta aplikovatelná na více než stovku nahrávek? V tom bude ten háček...

Polský načernalý death metal je v podání Manipulation takovou ukázkovou rutinou. Je to forma, která zaujme, potěší, ale že by si měl sběratel album Mind Control Ultra s hrdostí strkat do police, to zase ne. Zkusme to trochu rozebrat.

 

Začnu mou oblíbenou disciplínou, kterou je obal. Ačkoliv si cením trpělivosti a zaručené práce grafika, který něco takového dokáže vytvořit, pořád jsem si k podobným motivům nenašel cestu. Jakkoliv se autor snaží, aby výjev vypadal autenticky, na mě to má pořád stejný účinek – syntetické, umělé, nicneříkající, bez emocí. Připomíná to trochu Válku světů a utrpení z koncentračních táborů. Naštěstí hudba už taková tryzna není, ale fajnšmekři hledající jiskřičky originality a vlastního výrazu, nechť obrátí list.

 

Bude to znít dozajista šíleně a nejspíš i scestně, ale já jsem v některých momentech a motivech objevil drobnou paralelu na Slipknot v období jejich prvotní trojice velkých desek (čili v tom nejlepším). Určitá forma zběsilé hry, šokujícího temperamentu a zatvrzelé představy o tom největším možném metalovém bordelu, je to pojítko, které mi bylo v určitých momentech chytákem. S přihlédnutím na to, že kytarová práce byla tím stěžejním bodem pro toto zdánlivě bláznivé propojení. Prostě jsem to tam slyšel. Další opěrné zábradlí stavím na muzice Khonsu, eventuelně Mysticum. Jde o takové podprahové industriální dunění, které z Manipulation možná i nechtěně vyvěrá. A zde bych se snad i pozastavil, neboť tento rozcestník je podle mého celkem zásadní.

 

 

Na křižovatce mezi syrovým black-deathem a industriálně chladným blackem se kapela prakticky zbytečně pozastavila. Ne, že by jí byly cizí různé ozvláštňující prvky, které činí z některých skladeb pestřejší položky, ale když se vyladí tempo do šlapavějšího rytmu a dopřeje se strunám správného riffu – máme tu jasný potenciál na kvalitní směr. Ostatně do jisté míry o tomto vypovídá i obrázek desky, když už o něm byla řeč. Do budoucna bych viděl jasný cíl tvorby Manipulation právě ve strojově chladném zázemí opuštěných, olejem nasáklých továrnách, kde budou pánové stavět příběhy plné bizarností a fantaskních vizí. Některé písničky v sobě to nakročení mají, ale chybí odvaha, či snad nechtěnost vymanit se z okovů syrovosti žánru.

 

Co mi však utlumuje dobré dojmy, je určitá plochost alba. Je zde jen malé množství momentů, které při ne úplně soustředěném poslechu zaujmou. Z čehož plyne, že i ten cíleně koncentrovaný je rozptylován okolím. Ty nápady tam jsou, ale jak říkám – došlápnutí kroků a plné dotažení linií citelně chybí. Zaručeně nejde o špatnou nahrávku, jen ji chybí odvaha, kterou mívali kluci z Foglarovek.

 

V jasném sledu pro a proti převládají výhrady, které mohou velmi jednoduše vzbudit dojem nezajímavé nahrávky. Ono to ale zas tak jednoznačné není. Ta síla tam je. Jen mi osobně přijde škoda nevyběhnout vstříc jasnému cíli, na který Manipulation hledí. Třeba příště, kdo ví...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky