Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manon Meurt - Manon Meurt

Manon MeurtManon Meurt

Jirka D.14.8.2014
Zdroj: černá 12" gramodeska běžné váhy
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Na Manon Meurt lze nahlížet jako na potěšitelné zjevení, jehož životaschopnost se ukáže až s časem. Je to na nich.

Manon Meurt na vinylu a na Bandcampu zosobňují trend podzemních kapel poslední doby, které houfně odvrhují CD nosič jako relikvii přežitou, malou pro jejich grafické fantazie a znějící prý studeně digitálně. Výsledkem této módy jsou pak vinylové edice krásné, ale taky značně odbyté, tvořené „za každou cenu“, a nezřídka i náraz na realitu (ne)zájmu okolí a následný vinylový půst. V neposlední řadě pak i zcela falešná představa, že zvuk vinylu je už z principu cosi víc než toho malýho stříbrnýho koutoučku.

 

Podobně dnešní, ale už čistě nekonfliktní záležitostí je crowdfundingová sbírka, která tak nějak dopředu testuje zájem fanoušků a k níž se s následným pozitivním výsledkem uchýlili i Manon Merurt. Je trochu škoda, že výsledek na dvanácti černých palcích byl dotažen pouze k „supraphoňácké“ edici (rozuměj jednoduchý měkký obal s bílou vnitřní kapsou, no line-up, no lyrics, no credits, no thanx, no pics, no fun), když doba i výrobci desek nabízí tolik možností. Ale nešť, deska je na světě, buďme za ni rádi.

 

 

Debutní nahrávka Manon Meurt není dlouhá a při svých šesti skladbách nepřekračuje hranici třiceti minut. I v tom lze spatřovat jistý trend mnoha domácích kapel a jednomu pak přijde trochu škoda nevyužitého místa na vinylu, na nějž by se dvě skladby ještě bez technologických kompromisů vešly. Na druhou stranu je potěšitelné, že to, co se na vinyl nakonec dostalo, ani v nejmenším nenudí a funguje od první do poslední minuty.

 

Moje první myšlenky při poslechu této nahrávky směřovaly zcela jednoznačně k raným Ecstasy of Saint Theresa a doposud mě neopustily. Nemyslím tím, že by šlo o evidentní opisování staré předlohy, na to byli EoST více hlukoví a živelní, kdežto Manon Meurt jsou více snoví, křehcí a éteričtí. Jejich kytary a linka dívčího vokálu jsou kdesi v prostoru, obklopují vás, mlží na horizntu a svým způsobem i zklidňují. Tyto účinky zdatně podporuje i zvuk desky, který je (asi zcela záměrně) hodně rozestřený a nekonkrétní, nic z něj příliš nevyčnívá a nic se ani neztrácí. Nezapírám, že u některých skladeb (především „To Forget“ a „Until You Can“) jdou intenzivnější pasáže za hranu přehlednosti a že právě u nich bych uvítal trochu víc zvukařského citu.

 

Když už jsem zmínil inspiraci u EoST, doplním ještě jednu, kterou slyším u „Glowing Cityscape“ a „In These Eyes“ především ve vokální lince a u bicích – The Cranberries. Především u druhé zmíněné je podoba zřejmá, i když právě tuto skladbu považuju za to nejlepší, co album této mladé čtveřice nabízí.

 

Gramodeska

 

Ať tak či onak, nahrávka je to veskrze příjemná, pro mne především s příslibem do budoucna. Nelze si totiž nalhávat, že Manon Meurt přišli s něčím novým, neotřelým, že by jejich hráčské schopnosti byly na kdovíjaké úrovni nebo že by album nabízelo mnoho námětů k přemýšlení. Na to už bylo nahráno mnoho muziky a vylisováno mnoho desek. Na Manon Meurt lze nahlížet jako na potěšitelné zjevení, jehož životaschopnost se ukáže až s časem. Je to na nich.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky